Fotorealistické sci-fi pro tatínky: Pragmata ohromí dechberoucím vizuálem
Původně engine pro temné horory teď září v měsíční krajině v novém scifi Pragmata.
RE Engine od společnosti Capcom mě nepřestává udivovat svou absolutní flexibilitou. Technologie původně vyvinutá pro stísněné a temné místnosti sedmého dílu Resident Evil v současnosti spolehlivě pohání tituly na míle vzdálené hororovému žánru. Ačkoliv si mnozí hráči logicky myslí, že samotný název enginu odkazuje právě na tuto slavnou značku, opak je pravdou. Skutečné jméno Reach for the Moon Engine symbolizuje ambiciózní cíl vývojářů vytvořit dříve nemožné a vysoce pokročilé fotorealistické herní zážitky. Upřímně musím uznat, že s každou další vydanou hrou se jim tuto vizi daří naplňovat stále lépe.
Tvůrci tento motor velmi úspěšně nasadili do zběsilé akce Devil May Cry 5, rozsáhlého fantasy RPG Dragon's Dogma 2 nebo celosvětově oblíbené bojovky Street Fighter 6. Svou obrovskou sílu a variabilitu ukázal také v epických loveckých titulech série Monster Hunter a nedávném hororovém hitu Resident Evil Requiem. Pragmata tak staví na extrémně stabilních a lety prověřených základech, které autoři neustále inovují a přizpůsobují novým technologickým výzvám.
Není to snad ani měsíc, co jsem s úžasem obdivoval perfektní lom světla z hořícího zapalovače v Resident Evil Requiem, a dnes už žasnu nad dokonale nasvícenými metalickými povrchy v novince Pragmata. Počítačová verze hry totiž dostává do vínku plnou podporu pokročilých technologií ray tracing a path tracing. Zatímco standardní ray tracing obstarává vysoce přesné odrazy a globální osvětlení, exkluzivní počítačový režim s plným path tracingem přináší rovnou kompletní simulaci šíření světla s vícenásobnými odrazy paprsků. Takto extrémní vizuál pochopitelně představuje obrovskou zátěž na hardware. Capcom proto rovnou implementoval nejnovější technologii DLSS 4.5 s funkcí Multi Frame Generation, která na grafických kartách z rodiny RTX 50 dokáže masivně znásobit celkovou snímkovou frekvenci.
Když si rozebereme hned první porovnání je zcela zřejmé, jak dramaticky path tracing zasahuje do celkového vizuálu. Úplně nejpatrnější rozdíl spočívá v ostrosti a naopak realistickém rozmazání stínů. Bez zapnutého ray tracingu jsou stíny objektů ležících těsně u země nelogicky rozmazané, zatímco koruny vysokých stromů vrhají na zem zcela ostré a nereálné siluety. Technologie path tracing tuto chybu přesným výpočtem paprsků napravuje. Dalším skvělým detailem jsou listy stromů, které v záři velmi ostrého světla nejsou stoprocentně neprůhledné, ale realisticky propouštějí část svitu skrz svou strukturu.
Přímo učebnicový příklad pak představuje hustá pára v pozadí. Při aktivním path tracingu se v ní jednotlivé světelné paprsky přesně odrážejí, což vytváří autentický dojem, že pára sama o sobě jemně září. S vypnutým ray tracingem tento skvělý atmosférický efekt z obrazu naprosto mizí.
V neposlední řadě nesmím zapomenout ani na komplexní odrazy. Ačkoliv se zrcadlově vyleštěná podlaha ve zdevastovaném prostředí může zdát občas trochu nerealistická, odráží se od ní nejen okolní prostředí, ale především samotné světlo. To je jasně vidět na samotném vstupu do transportu, který je díky nasvícené světlé podlaze mnohem světlejší, přesně tak, jak by se světlo od bílé plochy reálně odrazilo ve skutečném světě.
U druhého srovnání narážíme na velmi podobnou situaci. Ačkoliv i s vypnutým ray tracingem vidíme na zemi určité odlesky, hned na první pohled je patrné, že jde pouze o chytře namapovanou texturu okolí v podobě tradiční cubemap. Výsledný odraz je tak značně omezený a nabízí jen velmi nízkou kvalitu. Oproti tomu v režimu s aktivním path tracingem je nápis na billboardu v kaluži naprosto čitelný a navíc se ve vodě realisticky zrcadlí i další okolní světelné cedule. Do očí bije také samotné stínování, protože obrovská budova vrhá bez zapnutých moderních technologií na zem nepřirozeně ostrý stín, což v takto silně prosvětleném a otevřeném prostoru nedává z fyzikálního hlediska moc smysl.
Všechna tato technologická pozlátka dodávají hře naprosto nádherný vizuál, ale nic samozřejmě není zadarmo. Dokonce i s masivním výkonem dnešních grafických karet z řady RTX 50 je pokles snímkové frekvence po zapnutí těchto pokročilých efektů velmi patrný. Ruku v ruce tak na pomoc přichází technologie DLSS, která nejenže umožňuje renderovat obraz v nižším rozlišení a následně jej pomocí AI modelů chytře upscalovat, ale díky funkci Multi Frame Generation dokáže vytvářet zcela nové snímky navíc. Neříkám to poprvé, ale z mého pohledu je generování snímků, obzvlášť v novějších verzích DLSS 4, tou nejlepší herní inovací posledních let.
Jistě, není to řešení vhodné pro každý titul, ale pro příběhové singleplayer hry, kde nejde o každou ušetřenou milisekundu (ostatně sám Capcom vám hned při spuštění Pragmaty poradí vzít do ruky ovladač a pohodlně se usadit do křesla), představuje ideální nástroj, jak si užít dechberoucí vizuál i na slabších sestavách.
Pragmata ve výsledku nepředstavuje pouze technologickou podívanou, ale přináší především nečekaně hluboký příběhový zážitek. Zběsilá akce se zde naprosto přirozeně prolíná s emotivním vyprávěním, takže v mnoha momentech vlastně vůbec nevíte, čemu se věnovat dříve. Máte se plně soustředit na přežití v nelítostném boji, obdivovat dechberoucí scenérie, nebo si prostě jen v klidu hrát na schovávanou s malou Dianou?
Přiznám se, že zpočátku jsem byl k celému hernímu konceptu spíše skeptický. Na můj osobní vkus působil zdejší svět i jeho až příliš japonsky a výstředně. Velmi brzy jsem ale této vizi od Capcomu plně propadl a přišel jí na chuť. Dynamika vztahu mezi oběma protagonisty totiž funguje na výbornou a já jsem se jako otec malé dcerky dokázal nejednou naplno vcítit do kůže hlavního hrdiny a pochopit jeho silné ochranné motivace. Pragmata tak za svou opulentní grafickou oponou skrývá ohromně lidské jádro, které ve vás dokáže zanechat silný dojem ještě dlouho po zhlédnutí závěrečných titulků.
