Six days in Fallujah – dojmy z early accesu válečného dokumentu
Six days in Fallujah budí od svého původního oznámení vcelku slušné kontroverze. Po mnoha odkladech před časem objevila v early accessu. Jak je na tom po pár updatech?
Six days in Fallujah budila kontroverze už při svém oznámení v roce 2009. Tehdy se řešilo, jestli je vhodné tak čerstvý konflikt tak věrně zdokumentovat ve videohrách. Hra po čase přišla o vydavatele a byla zrušena. V roce 2019 se na ni lehce vzpomnělo jako na titul, kterého je opravdu velká škoda.
V té době mě hra lákala a já si chtěl zahrát moderní variantu Brothers in Arms, což je dnes již zapomenutá druhoválečná taktická akce s velmi osobním příběhem a sázkou na realismus.
Poznámka: Všechny 3 díly Brothers in Arms jsou stále dostupné na Steamu a Gogu. Osobně velice doporučuji jak starým, tak mladším hráčům. Ta série má stále co říct a dá se při ní zavzpomínat na dobu, kdy Gearbox dělal něco jiného než Borderlands a Ubisoft uměl dělat dobré hry.
To jsme ale lehce odbočili. Od Six days in Fallujah jsem čekal tehdy něco obdobného. Po dekádu a něco později jsem netušil, co od hry vlastně čekat. Proto jsem s její koupí a hraním docela dlouho váhal, nicméně, poslední velký update dodal slušný obsah i pro SP hráče a to v podobě dvou misí z kampaně.
Doposud se updaty soustředili hlavně na kooperaci pro 4 hráče, takže mě titul docela míjel. Nyní do hry přibyly dvě velké příběhové mise a několik proceduálních pro jednoho hráče.
Six days in Fallujah - Interaktivní válečný dokument
Kdybych měl shrnout dojmy ze hry třemi slovy, bylo by to asi jako v nadpisu. Hra vás po spuštění doslova bombarduje rozhovory s vojáky a záběry z bojiště. Snaží se navodit atmosféru boje o město Falůdža co nejvěrohodněji a upřímně, na první pohled jí to jde. I když je jasné, že popis docela složitého konfliktu je dosti jednostranný a cenzurovaný.
Ze zatím dostupného obsahu hráč získá aspoň mlhavou představu o počátku bitvy a důvodů, které k ní vedly. Působí to opravdu dobře a navodí to správnou atmosféru. Všeobecně se hře daří navodit pocit těsného a tvrdého pouličního boje docela dobře. Atmosféru a detailnost bychom tedy měli, jenže, jak se vůbec tento válečný dokument hraje?
Humvee zapadlo na půli cesty
Six days in Fallujah má spoustu prvků, které v textu zní dobře, ovšem realita je jiná. V jádru se jedná o klasickou taktickou akci, ne nepodobnou zmíněným Brothers in Arms. Máte mapu a musíte opatrným postupem likvidovat nepřátele zakempené v budovách a pomalu tlačit vpřed.
Sranda je v tom, že hra generuje mapu, takže žádná mise není stejná. Rozvržení ulic je sice stejné, ale domy se vždy mění. Tím se mění i poloha nepřátel. Dává to boji docela slušnou šťávu, protože si nemůžete prostě zapamatovat, kde je jaký dům a co tam můžete čekat.
Mapy samotné jsou vždy celkem malé, ale bohaté. Prostě hustá městská zástavba se vším patřičným bordelem. Hra se díky tomu tak snadno neohraje, i když se celá odehrává v jednom větším pouštním městě.
Autoři se opravdu snažili hru přizpůsobit výpovědím a udělat co nejvíce realistickou, jenže, realita a hra jsou dvě rozdílné věci. Díky tomu je na hře v současnosti vidět velký potenciál, který je ale děsně nedopracovaný.
Zapadl i náklaďák
Herní mechaniky jsou klasické, až na pár výjimek. Ve hře není autoheal, jak se z videí dá mylně domnívat, ale zajímavý systém, kdy po zásahu se musíte stáhnout z boje a prohlédnout se. Podle toho se vyléčit, nebo si říct, že to nic není. Ve spoustě případů se mi stalo, že jsem dostal zásah, měl krvavou obrazovku a pak vojcl prohlásil, že to chytla vesta a je v cajku. A obrazovka byla opět normální.
Pohyby postav jsou patřičně pomalé a hra vám dává jasně najevo, že jste voják, co sebou táhne kila vybavení. Jakožto člověk, co má tisíce hodin v Armě, jsem na takovýto pohyb zvyklý. Nicméně, nemůžu se zbavit dojmu, že pohyb postav je prkenný a dosti neodladěný. Všichni se věčně o něco zasekávají, ať už to je tříska ve dveřích, nebo prkno na podlaze. Z Army bych měl být zvyklý, ale tady je to prostě extrém. Hra díky tomu hrozně ztrácí na zábavnosti
Jestli je ale něco, s čím jsem fakt bojoval, tak to nebyli nepřátelé. Tím hlavním problémem je doposud nevybalancovaný systém pohybu a ovládání. Zejména udílení rozkazů je vysloveně osina v zadnici. Mnohokrát se mi stalo, že mi panák vydal jiný rozkaz, i když jsem stiskl pořadí kláves správně. Celý systém rozkazů je dosti krkolomný a ne zrovna intuitivní.
Všude samí blbci
Dalším velkým problémem hry je AI. Není jako třeba u Gray Zone Warfare, kdy měla dva módy – génius a blbec. Tady je prostě jen ten mód blbec. To platí jak u Islámistů, tak u US Army. U těch prvních bych to pochopil, navíc, když autoři přidali do hry velmi pěkný detail – Islámci nepoužívají mířidla, což byl jeden čas dosti známý stereotyp. Prostě pálí od boku jako smyslů zbavení.
Bohužel, US Army sice mířidla používá, jenže mnohdy nejsou schopni adekvátně reagovat. Nejednou se mi stalo, že mi za zády pomřel celý tým, protože nás obešel nepřítel s ákáčkem, nebo kulometem. AI trvalo mnoho vteřin, než vůbec začala reagovat hláškou, že jsou pod palbou. Extrémně blbě to působí, když na ně nepřítel pálí ze vzdálenosti 3-5 metrů zezadu a oni jen umírají a hlásí, že neví, odkud to lítá.
Má cenu bojovat o Fallúdžu?
Upřímně, jsem ze hry dost na rozpacích. Na jednu stranu nabízí i v tomto stavu dost obsahu, který si hráči užijí, zejména v COOPu, ale sólo hráč zatím moc šancí nemá. Optimalizace je ucházející, žádné crashe ani výkyvy ve výkonu se na mé sestavě neodehrály. Každopádně, hra v současnosti není v takovém stavu, aby to byl must have titul. Je to hodně hrubá a nevybalancovaná záležitost. Potenciál je tu obrovský, ale je ukryt pod hromadou trosek, které je potřeba odhrabat. Zatím za 40 éček dostanete prkennou, nedotáhnutou akci, která dokáže vykouzlit zajímavé momenty, ale zároveň neskutečně vytočit.
