Díky pc hře se nenaučí střílet. Ale díky hře, kde smrt není problém, může ztratit pojem o hodnotách života.
Mix všeho zmíněného v článku je příčinou toho co se stalo.
I když jsem hráč tak musím říct že hra ho psychicky připravila a otupila.
Pomstít se na těch co ho šikanovali je jedna věc, ale střílet do nevinných to už je následek otupění tudíš za to nepřímo může i hra.
Měli by se dělat testy emoční stability zda může dítě hrát danou hru. Také by se mělo chodit do škol a místo keců o tom jak škodí drogy dávat rady do života jak žít, jak spolu vycházet, nabízet konzultace, pomoc a být těm dětem oporou.
Pokud na to máme prostředky v podobě učící se umělé inteligence měli by jsme ji použít pro kontrolu dětí. To na co nemají prostor rodiče ani učitelé. Sledovat co děti dělají ve volném časem být s nimi když tam nikdo jiný není. A včas informovat rodiče o problému, v další instatci další instituce.
Nejde o podávání reportu a nějakého monitoringu ale obecně pozorování při kterém jim může být nápomocná a být tím prvním kdo pomůže. Tím prvním kdo nabídne pomoc a tím kdo tu mládež pochopí. Tím kdo je spojí.
Jinak z nich vyrostou asociální, nekompatibilní a nestabilní jedinci.
Viníkem je společnost a její produkty.
Hra je jediné prostředí kde mají všichni stejné podmínky ( kromě her pay-to-win).
Hry obecně jsou to co lidi spojuje a od dob prvních Olympijských her jsou prostředkem k řešení sváru.
Ale v poslední době kdy se fanoušci bijí za svůj team nemůžeme čekat že sólo hráč trénuje psychiku na smrt svých spolužáků.
Pokud by v samotné hře byl zakomponován systém (AI) který by vyhodnocoval chovaní hráčů a tato data poskytoval dalším (AI) systémům které by byli specializované na konkrétní problém, dalo by se právě díky hraní her předcházet problémům.
Ti co by hry nehráli by mohli dál chodit k psychoterapeutům kteří by neměli tolik práce a mohli by se každému víc věnovat.
Zásadní je stále role rodiče. Rodič co se o děti nezajímá protože vydělává je sobec. Rodič by měl být ten kdo zná svoje dítě, nemůže s ním být 24/7 ale měl by se o něj zajímat natolik aby věděl co ho trápí a co ho baví v čem je dobrý a jak jej povzbudit. Každý na to nemá buňky ale pak by měl zajistit aby se mu dostalo pochopení jinak.
Navíc puberťák nebude chtít aby se o něj rodič zajímal proto ta AI aby si měl s kým promluvit. S někým kdo to nevykecá ale zároveň ty závažné věci bude řešit.
Lidi můžou mít úchylky, odchylky, všelijaké OCD poruchy, které nemusí škodit, ale můžou přerůst v něco horšího.
Jako společnost by jsme jsme měli pracovat na tom aby každý měl svoje nedotknutelné soukromí a zároveň aby nad každým byla jakási kontrola.
Tohle je velmi těžké vybalancovat a bude to trvat minimálně jednu dekádu. Ale pak nastane doba kde nikdo neobviní hru. Nastane doba kdy se nebude hledat viník ale řešení.
Stále bude docházet ke zrůdnostem ale těm kterým lze předejít nedojde.
