Requiem za Monolith Productions 1. část
Monolith Productions bylo špičkové herní studio. Jeho nedávné a nečekané zavření zapůsobilo jako dost studená sprcha. Pojďme lehce zavzpomínat na tuto legendu.
Tak nám umřela další legenda. Když jsem minulý rok psal článek o Piranha Bytes, nečekal jsem, že o rok později budu psát o studiu, jehož hry patřily mezi moje první herní zkušenosti. Monolith Productions se v době, kdy jsem jako mladý začínal hrát, patřilo mezi špičku. Byly to téměř ikonické tituly, které se zapsaly do historie zlatým písmem.
Bohužel, jak už to tak bývá, sláva poněkud vyvanula, studio se posunulo jinam a nakonec zaniklo. Ono, jejich konec byl sice náhlý a pro spoustu lidí překvapivý, ale když vezmeme v potaz, že jejich poslední hra vyšla v roce 2017, nebyl zas tak nečekaný. Že jejich poslední titul s názvem Wonder Woman je delší dobu ve vývojářském pekle, se šuškalo už dobré 2-3 roky.
No a 25.2.2025 spadla klec. Mateřská společnost Warner Bros. Games se rozhodla tohle trápení ukončit. Wonder Woman je zrušená a studio rozpuštěné. Je to smutné, zamrzí to, ale bohužel, život jde dál. Je na čase si přiznat smutný fakt: Monolith Productions měla svá nejlepší léta za sebou. Podobně jako Bioware už byli jen slupkou žijící z dosti zašlé slávy. Obávám se, že i kdyby Wonder Woman vyšla a byla to dobrá hra, studio by to prostě nezachránilo.
Když jsem přemýšlel, jak tenhle článek pojmout, napadlo mě vyjmenovat všechny tituly, co toto studio vytvořilo. Pak mi ale došlo, že by to bylo moc jednoduché a tak trochu i neuctivé. Ne všechny tituly mě osobně zasáhly. Takže nyní zavzpomínáme na moje nejoblíbenější.
The Operative: No One Lives Forever
Začnu s titulem, který se nesmazatelně zapsal do mé paměti. Tohle byla v podstatě první fps, kterou jsem v životě pořádně hrál. Do té doby jsem si vždy jen něco někde ozkoušel. Rok 2002 a já tenhle kousek dostal ke grafické kartě v prvním počítači (Geforce 4 MX 440 64mb, což byla ve své době legendárně špatná grafika). Tehdy mi to bylo jedno. Jak puk jsem čuměl na tehdy suprovou grafiku (aspoň pro mě) a užíval si šílený příběh, který byl parodií na špionážní filmy z 60.let.
Bylo skvělé, že hra nabízela jak stealth, tak adventurní a akční pasáže. To vše bylo perfektně vybalancované a zábavné. Když k tomu připočteme kvalitní animace a filmový příběh, měli jsme tu výbornou záležitost, která zastarávala jen pomalu. Na to, že hra vyšla v roce 2000, byla její grafika koukatelná i po 2-5 letech od vydání. Prostě titul, který měl co nabídnout.
Aliens Versus Predator 2
Ten samý rok jsem k vánocům dostal další titul od Monolithu a tím byla další legendární záležitost. AVP2 běželo na Lithtech Talon enginu, který vycházel z Lithtech 2.2, což byl engine pohánějící zmíněný NOLF. Jelikož už jsem v té době byl milovník univerza Vetřelců (videokazety s původní trilogií byly v té době ohrané až běda), byl tenhle titul opravdu dar z nebes. První díl měl své kouzlo, ale teprve tento kousek mě uhranul. Možnost hrát za všechny 3 aktéry konfliktu, tedy za vetřelce, mariňáka a predátora, měla něco do sebe. Obzvlášť, když všechny kampaně byly dějově propojené. Autoři nám dali v podstatě 1 příběh, ale rozdělený za 3 absolutně odlišné charaktery.
Predátor byla mašina na zabíjení se spoustou gadgetů a maskováním. Jak na dálku, tak na blízko byl nebezpečný a běda tomu, kdo se s ním setkal. Autoři vtiskli predátorovi i osobní příběh, kdy po první kapitole začala osobní válka s lidským generálem. Honba za získáním ztracené cti měla něco do sebe a finální boj vám zde dal opravdu pěkné zadostiučinění.
Vetřelec byl čivava na steroidech lezoucí po stěnách. U něj se vyplatilo taktizovat, lákat nepřátele do pastí. Stačilo se držet stínů a likvidovat nepřátele jednoho po druhém. Navíc, jeho roli jste neprožili jen jako dospělý, ale začali jste hezky od facehuggera. To byl prvek, který třeba poslední AVP z roku 2010 nezopakoval a byla to věčná škoda. I zde byl příběh v podobě nahánění vetřelci posedlého šílence. Opět, příběh měl záporáka proti kterému jste šli a měli krásnou osobní linku.
Poslední hraným charakterem byl lidský mariňák. Tady byl příběh diametrálně odlišný. Vaším osobním cílem nebyla nějaká pomsta, nebo něco vzletného. Prostě jste chtěli přežít a pokud možno zachránit kámoše. K tomu sloužila spousta zbraní. Bohužel, valnou většinu zbraní jste si v docela krátké kampani moc neosahali. Což bylo asi největší mínus jinak skvělé atmosférické kampaně.
Vzato kolem a kolem AVP2 byla podle mě nejlepší hra z univerza vetřelců. AVP3 ani Alien Isolation už neměli to kouzlo, které měla tahle hra. O zpackaných Aliens: Colonial Marines radši ani nemluvím. Nyní se na gogu rozjíždí akce, která má za cíl zachránit co nejvíc her Monolithu a AVP2 patří mezi hlavní favority, které se můžou na této platformě objevit.
Dodatek: Hra obdržela datadisk s názvem Primal Hunt, ale ten nedělal Monolith a navíc nebyl tak dobrý, jako původní hra.
No One Lives Forever 2: A Spy in H.A.R.M.'s Way
Druhý díl NOLFu na sebe nenechal dlouho čekat. Nebylo se co divit, první díl byl super a tak tu byla vysoká očekávání. O hodně lepší grafika, která fungovala na technologii LithTech Jupiter (což byl engine, na kterém pak jela spousta budgetovek té doby) zajišťovala na svou dobu výbornou grafiku a celkem vysoké nároky na HW. Příběh druhého dílu pokračoval tam, kde první skončil. Opět se hrálo za Cate Archer, jenže tentokrát byl příběh zamotanější, šílenější a spousta misí se prostě vypálila do paměti. Bylo vidět, že autoři měli spoustu nápadů a podařilo se jim je perfektně zakomponovat do jednoho zábavného celku.
Aby toho nebylo málo, samotná hratelnost zažila pořádný upgrade. Hra vyžadovala víc přemýšlení, používání udělátek a prozkoumávání lokací. Třešničkou na dortu byly RPG prvky. Mohli jste si vylepšovat zdraví, výdrž neprůstřelné vesty a rychlost práce s gadgety. Možná to na první pohled mohlo působit prvoplánově, ale ve finále, každé zlepšení bylo opravdu cítit. Multiplayer, ač se nikdy nedočkal opravdové slávy jako AVP2 měl taky něco do sebe. Zejména jeden z prvních COOPů. Bylo to v základu jen pár misí, které se otíraly o hlavní příběh a skvěle ho doplňovali.
Oba dva NOLFy jsou dnes již neprávem zapomenutou klasikou, která dojela hlavně na to, že se prostě ztratila práva. Ve spoustě právních kliček a tím jak Monolith měnilo majitele, se práva na hru někam zašantročila a nikdo neví, co s nimi. Je to škoda, protože si myslím, že i dnes má tato duologie co říct. Zejména starším hráčům.
Contract J.A.C.K.
O Nolfu jsem mluvil jako o duologii, i když to není tak úplně pravda. Bohužel, tahle úžasná série, obdržela datadisk. Bohužel říkám proto, že všechno dobré z druhého dílu bylo fuč. Jasně, nápad splácat příběh za ty špatné a vyměnit hlavního hrdinu není vždy na škodu. Bohužel, charismatická Cate Archer zde byla nahrazena anonymím Johnem Jackem, zabijákem bez charakteru, který toho moc neřekne a vy si k němu za 7 misí nevytvoříte žádný vztah. Do toho celá hra brutálně ztupěla. Žádný průzkum a plížení se nekoná. Těch pár misí není nic jiného, než lehce širší koridor plný vln nepřátel. Zbraní bylo málo, gagdety chyběly kompletně. Celkově je tenhle datadisk ignorován většinou fandů, protože postrádal všechno, co bylo dobré na prvních dvou dílech. Navíc, byl dějově zasazený mezi první a druhý díl a univerzum moc neobohatil ani z tohoto úhlu.
Bohužel, třetí díl byl očekáván, hráči se na něj tehdy těšili, ale nikdy nevyšel. Vyrojilo se pár zkazek, že byl v plánu a vzniklo pár nápadů, nicméně, nikdy se nestalo nic určitého. Následně se studio přeorientovalo a vytvořilo svůj největší hit. Ale o tom až příště...
