Requiem za Monolith Productions 3. část
V závěrečné části série o Monolithu se podíváme na konec zlaté éry studia a zároveň na tituly, které poněkud neuspokojivě ukončily jednu herní sérii.
Od konce studia Monolith uběhlo už pár týdnů a já se konečně dokopal k tomu, abych sespal poslední část svého nekrologu pro toto legendární studio. V něm bych se zaměřil na poslední dva díly polozapomenuté série, která kdysi byla etalonem akce a hororu. Myslím tím sérii F.e.a.r. Když se dnes ohlédnu, je mi docela smutno z toho, co se s touto sérií stalo a jak to dopadlo. Po výborném prvním díle s ucházejícími datadisky přišel druhý, lehce slabší, ale pořád skvělý díl. No, a pak to vše tak trochu… vyšumělo.
F.e.a.r. 2: Project Origin
Když byl oznámen druhý díl, byl jsem osobně nadšen. První screeny ukázaly perfektně vypadající prostředí a já doufal, že druhý díl překoná ten první. Nebo bude aspoň důstojným nástupcem. Což se také stalo, ale ne pro každého. Druhý díl měl opět v rukách Monolith a ne Timegate, který stál za datadisky pro první díl. Jelikož jsem v předchozích článcích párkrát zmínil problémy s původním vydavatelem Vivendi, byl vývoj druhého dílu docela bouřlivý. Začalo to problémy s právy, takže vývojáři tehdy rozjeli kampaň, jak se pokračování bude jmenovat. Na samém konci hlasování se utkaly dva názvy – Dark Signal a Project Origin. Po všech peripetiích byl schválen druhý název. Když jsem zaslechl Project Origin, pokrčil jsem rameny a těšil se, že to bude slušná akce od Monolithu. V momentě, kdy bylo oficiální, že se jedná o pokračování F.e.a.r., moje očekávání šla do zcela nových dimenzí.
Důvod tohoto šaškování byl docela tragikomický. Warner Bros koupili studio Monolith v roce 2004, kdy byl vývoj prvního dílu pro Vivendi rozjetý na plné obrátky. Což vyústilo ve zmatek ve vlastnických právech. Vývojáři mohli použít jména a události z prvního dílu, ale nemohli použít název F.e.a.r. a Vivendi nemohlo použít postavy a jména, ale mohlo použít název F.e.a.r. Tohle vysvětluje poněkud zmatené a podivné čachry s dějem v dílech od Timegate, kde se původní protagonisté objevovali minimálně. Podle dostupných informací Monolith schválil děj datadisků, ale rozhodl se je ignorovat pro druhý díl. Takže dnes má tato série dvě oficiální časové linie. Teda, vlastně tři, ale o tom až později.
Druhý díl začíná přesně 30 minut před koncem prvního dílu. 30 je očividně oblíbené číslo v této sérii, protože datadisk Extraction Point začínal 30 vteřin po konci prvního dílu. Návaznost na první díl je v prvních několika hodinách minimální, ale napojení je ke konci více než uspokojivé. Hlavním hrdinou není již anonymní Point Man, ale Michael Beckett, narychlo přidaný nováček do jednotky Delta Force s kódovým označením Dark Signal. Tento opět němý, ale ne už anonymní bijec se společně s týmem vydává do luxusního věžáku, kde se ukrývá Genevie Aristide, jedna ze šéfek Armachamu. Kdo si aspoň lehce vzpomene na první díl, ví, že tahle osoba byla v předchozím díle dost často zmiňována. Úkolem týmu je tuto kravaťačku najít, zajistit a odvést na bezpečné místo, protože světe div se, Armacham se jí snaží zlikvidovat. Jak už to tak bývá, vše se velmi rychle podělá a situace se do samotného konce hry nezlepší.
Vývojáři se rozhodli v ději dost přitvrdit, takže vám na férovku předložili drsný, konspirační scifi thriller plný sviňáren a podrazů. Celý děj připomíná spirálu průserů, kdy se postupně noříte hlouběji do bahna a jakákoliv naděje na zlepšení je rychle vymazána dalším zvratem. V prvním díle vás strašil duch malé holčičky Almy, který byl na konci vypuštěn volně do světa. Její duch prošel menší změnou a je z ní dospělá žena. A díky pár pokusům Genevie Aristide má hlavní hrdina v hlavě maják, který Almu přitahuje. Alma Michaela Becketta nevidí jako hrozbu, ale jako partnera. To znamená, že celou hru máte za sebou pekelně nasraného ducha, který má zálusk na jednu část vašeho těla. Perverzáci už ví jakou. Aby toho nebylo málo, jdou po vás bezpečáci z Armachamu a vojáci Replica z prvního dílu, které Alma opět aktivovala. Obě tyto skupinky si v troskách města vyřizují účty a vy jste mnohdy jen nešťastný kolemjdoucí. Atmosféru zničeného města, kde po vás všichni jdou a chtěj vás oddělat, nebo ohnout, vývojáři zvládli na jedničku.
Project Origin běžel na stejném enginu, co první díl, i když to na první dobrou není moc jasné. Grafika prošla masivní proměnou, ale dobrý pohyb a zábavné střílení zůstalo. Kanceláře, sklady a podzemní chodby nahradily ruiny města, mateřská škola a podzemní laboratoře. V tehdejších recenzích nebyly podzemní lokace zrovna oblíbené, ale ty venkovní, ty vynášeny do nebes. Zejména proto, že jejich detailnost a ponurost dodnes překonalo máloco. Procházení mezi na prach spálenými civilisty se sloupem dýmu v pozadí vypálilo vzpomínku snad každému. Občas se povedlo narazit na ducha, který si myslel, že přežil. Muž volající na taxík, který bliká pod sutinami. Pedo ředitel školy, nebo klavírista hrající spáleným mrtvolám.
Autoři se doslova vyblbli v drsných a nepříjemných situacích. Zejména pátrání ve zničené škole a procházení záznamů z tohoto místa bylo něco, z čeho běhal mráz po zádech. Paradoxně tyhle pasáže byly hororové, ale ne tím obvyklým způsobem. Zde vás nenahánělo neznámé, nehmatatelné zlo. Zde jste byli svědky toho, kam absence morálky. touha po pokroku a penězích dokáže zajít a co může způsobit. Krátký (cca 6 hodin) singleplayer toho na hráče dokázal vyplivnout dost. Skvělé lokace, drsné nepřátele a široká paleta zbraní. Ne zrovna dobré quick time eventy hru trochu kazily, ale v době vydání musely být všude, přece jenom rok 2009, dnes již tato mechanika kompletně vymizela. Dvě krátké pasáže v mechu EPA byli vrcholem akce a dodnes si říkám, jaká je škoda, že byly tak krátké. Multiplayer mě minul, stejně jako u prvního dílu. Každopádně, na rozdíl od prvního dílu, moc velkou oblibu nezískal. Dnes se druhý díl bere za lehce slabší, ale pořád velmi dobrý díl. Hra se i solidně prodávala, takže obdržela i příběhové DLC s názvem Reborn.
Fear 2: Reborn
Stejně jako první díl, obdržela dvojka i příběhové rozšíření. Sice jen jedno a velmi krátké, ale o to více zajímavější. Nehráli jste za žádného člověka, ani hlavního protagonistu, ale za vojáka Repliky, tedy jste se octli na druhé straně barikády. Nutno podotknout, že tohle DLC opravdu stojí za to a krátký příběh, který měl být předzvěstí trojky měl co nabídnout. Bohužel, stejně jako celá série a původní dějová linka od Vivendi, i tohle DLC bylo nakonec zcela ignorováno. A katastrofa jménem 3 díl, byla na spadnutí.
F.e.a.r 3
Když byl oznámen třetí díl, opakovala se u mě situace jako u dvojky – tedy neskutečné nadšení. Pak si stačí pročíst tehdejší propagační materiály, oficiální účast režiséra hororů Johna Carpentera a nápady, kterými vývojáři hýřili, nedalo se ubránit opravdovému hypu. Vzniklo i několik hraných trailerů a ty navnadili dokonale. Vůbec nezáleželo, že Warner odebral vývoj Monolithu a svěřil ho do rukou absolutně neznámým Day 1 studios, kteří stáli za porty jedničky a dvojky na konzole. Nebyli to úplný zelenáči, měli pár titulů, ale žádný nebyl nějaký extra hit. Monolith se sice tehdy zaklínal, že se hrou pomáhají, ale nikdo nečekal takový průser, co se nakonec stal.
Když jsem si hru těsně po vydání pořídil, dojel jsem ji na dva kratší zátahy a pak zůstal vyjeveně zírat. Nebyl jsem schopen pochopit, že je to jako všechno. Všechny ty sliby, nápady a slibovaný drsný příběh… prostě nebyly. Dostali jsme pár levelů, které šly zahrát samostatně, nebo v coopu. Nějaký ten coop multiplayer, který umřel hned po startu. Příběh jako takový v jádru nebyl špatný, ale jeho podání stálo za prd. Vracel se Point Man, protagonista prvního dílu a Paxton Fettel, antagonista, po kterém jste šli celý první díl. Na jeho konci jste zjistili, že jste taktéž geneticky upravený voják a Paxton byl váš bratr. Celý coop byl postaven na tom, že Paxton se vrátil jako duch a oba dva bratři se musí vrátit do města Fairport, kde se odehrávaly oba předchozí díly.
Bohužel, hra to soupeření nevyužila. Stejně jako 90% věcí, které byly slibovány. Byly zde naznačeny, ale nebyly dotaženy aspoň do průměru. Člověk měl celou dobu pocit, že hraje jakýsi nástřel a čekal, že se další misi stane něco zajímavého. Za celou hru se nestalo moc zajímavých událostí a vše působilo jako rozjezd… bez vyvrcholení. Závěr příběhu sice uzavřel celou sérii, ale jaksi divně, neúplně a bez pořádného prásknutí.Dnes již víme, že John Carpenter absolvoval několik videohovorů a nikdy se s vývojáři nesetkal. Hra byla odkládána a vývojáři zažili brutální crunch, aby byli schopni něco vydat v roce 2011. Po všech těch letech je jasné, že vývoj třetího dílu byl neskutečné peklo a my můžeme být jen rádi, že hra vůbec vyšla.
Když to vezmu zpětně, Fear 3 není vysloveně špatná hra. Má spoustu dobrých prvků z předchozích dílů a nabízí pár hodin ucházející zábavy. Coop taktéž nebyl špatný a postavení na kombinaci vzájemné spolupráce a soupeření, mělo taktéž něco do sebe. Jen vše je jaksi nedotažené, nebo nedokončené. Série F.e.a.r. začala jako etalon akce a hororu, která tavila počítače. A skončila jako průměrná konzoloidní střílečka s neskutečnou krizí identity. Je to smutné, ale stalo se.
Co říci závěrem?
Snažím se na Monolith vzpomínat v dobrém. Nicméně, od posledního titulu, který mě oslovil, uběhlo 16 let. Myslím tím druhý díl F.e.a.r.. Celá tahle série skončila neskutečným bolehlavem a většina lidí si stejně pamatuje hlavně první díl. Podobně jako Piranha, i Monolith měli jeden opravdu pořádný zářez, který se jim nepovedlo zopakovat.
