Stalker 2: Dojmy po 15 hodinách hry, aneb kapku se to bortí
Stalker 2 je opravdu obří hra, která zabere v základu desítky hodin. Dá se u ní ale opravdu tak dlouho vydržet? Dojmy po první desítce hodin.
Po prvním testu Stalkera 2 jsem si říkal, že si od hry trošku odpočinu. Nicméně, musím uznat, že hra má své osobité kouzlo, které vás dokáže přitáhnout zpět. Pověstné volání Zóny kupodivu existuje i v reálu. Každý večer jsem si na hodinku ke hře sednul jen proto, abych splnil jeden vedlejší úkol, nebo lehce postoupil v příběhu. Hra samotná kupodivu neomrzela, jen s nabíhajícími hodinami začaly vystrkovat růžky první problémy. Po čase začaly doslova mlátit do obličeje.
Čím víc bugů, tím víc Stalker
Zatímco jsem prvních 5 hodin strávil v základní lokaci, kde vše fungovalo prakticky bez problémů, po čase jsem se posunul dál. Člověk se začne vracet do lokací z původní hry a tady musím uznat jedno. Autorům se daří udržet kouzlo tajemného a nebezpečného prostředí dokonale. Nechybí ani pocit, že se nacházíte na místě, které zamrzlo v čase. Lokace se mírně proměnily, ale ne natolik, aby se hráč původních her rychle nezorientoval.
Na skládce, tedy druhé lokaci, začínají vystrkovat růžky první problémy a je vidět jedna věc – hra není dokončená. Prvních problémů si všimne jen pozorné oko, nebo velký nešťastník. U jednoho vedlejšího úkolu se mi stalo, že bylo potřeba přelézt po radlici bagru do budovy. Najít cestu a vylézt na bagr nebyl problém. Ten nastal v momentě, kdy se hráč musel přesunout po samotném rameni. Nejméně pětkrát jsem spadl dolů a nabil si hubu. Proč? Fyzický model není synchronizovaný s texturami a tím, co vidíte. Nastane tak vtipná situace, kdy musíte jít ve vzduchu těsně vedle ramena, protože když se nohama dotknete ramena, propadnete se. Popravdě, tuhle ptákovinu jsem viděl naposledy v Armě, u namodovaného předmětu.
Tohle byl přesně ten moment, kdy jsem si začal říkat, že se na hru asi vybodnu na delší čas. Hrál jsem ale dál a prakticky na tuhle událost zapoměl. Onen úkol se pak krásně vyvinul a líbil se mi. I přes jistou hořkost zůstala chuť hrát dál.
Každopádně, tohle nebyla ojedinělá událost, jen byla asi nejvýraznější. Všeobecně se mi s přibývajícími lokacemi stávaly podobné situace častěji. Jen obvykle to byl malý předmět, třeba židle, ne rameno bagru.
Na větším prostoru se problémy zvýrazní
Dojem, že základní lokace je jediný prostor ve hře, kde nejsou všechny neduhy tak markantní, je ve mně utvrzován každou další hodinou. Tady platí, že čím větší lokace je, tím si oněch nedodělků budete všímat víc. A zároveň si budete všímat i ne zrovna domyšlených herních mechanik. Nebo lépe řečeno, vymyšlených dobře, ale nedotažených.
První boj s upírem (Bloodsucker) byl pro mě nečekaný, adrenalinový a opravdu dokázal nabudit. Dojem tvrdého protivníka, který vás vykuchá na první dobrou fungoval. To platilo i pro kontrolera a dalšího mutanta. První setkání fungují perfektně. Ale druhé, třetí, nebo nedejbože dvacáté, to místo adrenalinu do žil napumpuje slušnou várku toxicity. Problém s nelidskými nepřáteli je ten, že mají přehnaně velké množství životů. Nemám problém s tím, že upír, nebo nedejbože kontroler vydrží něco víc než obyčejný člověk.
Mám problém s tím, že jakýkoliv mutant, pokud se nejedná o krysu, nebo psa, vydrží i 3-4 zásobníky do hlavy z kalachu. Vzhledem k tomu, že samotná munice něco váží, je několik takových střetů rychle za sebou dost problematických.
Tím se dostávám k dalšímu problému a tím je váha. Jasně, reálný člověk unese jen něco a 80kg ve hře je víc než dost. To platí minimálně v první lokaci. Opět platí, čím se dostáváte dál, tím je hra těžší. Proti tomu nic nemám. Jenže když spojíte malé odměny za questy, vysoké ceny všeho a malou nosnost, velice rychle se zábavná výzva muže přehoupnout do kolonky nezábavné frustrace.
Příběh Zóny pokračuje…
Ač to vypadá, že mě hra přestala kompletně bavit, opak je pravdou. Pořád mě baví a rád ji po večerech po práci hraju. Jenže, s každou další hodinou na mě vykukují problémy, které už nelze odbýt mávnutím ruky. Proto jsem velice rychle sáhl po módech, které hru buďto usnadní, nebo upraví. Popravdě, největší problém je zde s financemi a váhou, takové módy dokážou hru dost usnadnit a zmizí onen pocit frustrace. Protože na rovinu, příběh Stalkera 2 je zábavný, i když je to honění záporáka od čerta k ďáblu a pátrání po zmetkovi přes spoustu vedlejších bodů. Atmosféra, postavy a lokace jsou tak jedinečné, že hra za to prostě stojí. Když si ji namodujete a upravíte, dostanete vlastní verzi zážitku.
Patch vše zachránil?
Autoři tento týden slibovali patch, který by měl opravit spoustu problémů. Po jeho vydání jsem ve hře nahrál asi 3 hodiny. Jedné výraznější změny jsem si všiml. Hra odstřelila doposud funkční módy, takže se opět dostavila slušná várka frustrace. Nepochybuju, že až mody budou opět funkční, i hra bude lepší. Nicméně, abych patchi nekřivdil, optimalizace se dost zlepšila. Hra jede plynuleji a můžu si na svém PC trošku zvednout detaily. Zároveň načítání lokací probíhá rychleji.
Zóna se pořád drží
Stalker 2 i přes všechny několikrát zmíněné neduhy si udržuje svoje kouzlo. Hra má potenciál a věřím, že komunita si ji upraví a vylepší. Nepochybuju, že to samé budou dělat i vývojáři, byť asi kratší dobu. Přál bych ji to.
