Recenze HOT WHEELS Infinite Rush: Arkáda, která si na nic nehraje
Hot Wheels se vrací v barevné arkádě, která sází na otevřenější svět, destrukci a hromadu aktivit. Jen škoda, že zkušenější hráče skoro vůbec neprověří.
Na Hot Wheels mám jako spousta dalších lidí vzpomínky hlavně z dětství. Malá autíčka, oranžové dráhy, loopy, skoky a hlavně pocit, že fyzika tu neexistuje. HOT WHEELS Infinite Rush na to jde podobně. Milestone, které má za sebou třeba série MotoGP, RIDE nebo letošní Screamer, tentokrát nesází jen na klasické závodění po uzavřených tratích. Místo toho mě pustili do několika větších lokací, kde jsem si mohl jezdit víceméně podle sebe, plnit různé aktivity a postupně si otevírat další obsah. A musím říct, že právě tohle hře prospívá asi nejvíc.
Není to úplně klasický open world, kde by přede mnou ležela jedna obrovská mapa. Spíš bych Infinite Rush označil za semi-open world. Jednotlivé lokace mají vlastní mapu a v každé je rozeseto několik aktivit. Mezi nimi ale neklikám v menu, nýbrž k nim normálně dojedu. Můžu odbočit, zkusit nějaký skok, proletět skrz hromadu překážek nebo prostě chvíli dělat bordel.
A bordelu se tu dá dělat opravdu dost, protože téměř celé prostředí jde rozbíjet. Právě ten volnější pohyb je podle mě jedna z věcí, která Infinite Rush odlišuje od obyčejných repetitivních závodů. Po chvíli jsem se přistihl, že se ani neženu rovnou k další aktivitě, ale prostě zkouším, co všechno jde trefit, přeskočit nebo zdemolovat. Je to jednoduchá blbost, ale k Hot Wheels to sedí dokonale. Hra je barevná, přepálená a fyziku tu vůbec neřeší.
Čtyři auta v kapse a dost věcí na rozbití
Během jízdy jde přepínat mezi čtyřmi aktivními auty. Každé má svůj účel - univerzální vůz, driftovací speciál, rychlostní auto a titan, tedy velké těžké SUV nebo autobus. Není to jen kosmetická volba, protože jednotlivé aktivity vyžadují konkrétní typ vozidla. Díky tomu jsem neměl pocit, že bych si našel jedno oblíbené auto a s ním odjel celou hru.
Samotné aktivity jsou poměrně pestré. Samozřejmě nechybí klasické závody na několik kol, ale vedle nich jsem vozil auto do cíle bez zbytečného poškození v Delivery Stunt, projížděl checkpointy co nejvyšší rychlostí, ničil co nejvíc věcí v časovém limitu nebo plnil fotografické úkoly. Ano, fotorežim je tady v podstatě regulérní aktivita. Zní to zvláštně, ale do celé té atmosféry to vlastně zapadá. Nejvíc mě bavilo, že se hra nesnaží předstírat nějakou velkou závodní serióznost. Jednou se honím po okruhu, za chvíli demoluji půlku mapy a následně hledám správné místo pro fotku. Tempo se díky tomu příjemně mění a jednotlivé lokace nepůsobí jen jako kulisy pro několik stejných závodů.
Kdybych měl Infinite Rush k něčemu připodobnit, vidím v něm zvláštní směs Mario Kart, Need for Speed: Most Wanted a Trackmanie. Z každé si bere něco, ale výsledek pořád působí jako Hot Wheels. Za plnění aktivit dostávám peníze, za které postupně nakupuji další auta, efekty nebo třeba nové zvuky vozidel. Auta lze navíc lehce upravovat. Nejde o žádný tuningový simulátor, ale změna barev, vzhledu a základních parametrů jako rychlost nebo zatáčení tu je. Přesně tolik, aby mě bavilo něco odemykat a vylepšovat.
Po splnění všech hlavních aktivit v dané lokaci přijde souboj s bossem. Jeho poražení následně odemkne další oblast a celý kolotoč pokračuje. Je to jednoduchý systém progresu, který až moc okatě kopíruje zmiňované Most Wanted, ale funguje. Neustále jsem měl před sebou další cíl, nové auto nebo další lokalitu, takže hra má příjemný tah dopředu.
Zábavné ano, náročné skoro vůbec
Teď se dostávám k asi největšímu problému celé hry. HOT WHEELS Infinite Rush je očividně dělané hlavně pro děti. To není výtka, Hot Wheels jsou koneckonců hračky a bylo by zvláštní čekat závodní simulátor, kde budu řešit tlak pneumatik a teplotu brzd. Jenže i jako čistá arkáda je hra až překvapivě jednoduchá. Hrál jsem na nejvyšší obtížnost a pořád jsem čekal, kdy mě hra konečně začne trochu trestat. Ten moment ale prakticky nepřišel. Jako někdo, kdo už má za sebou slušnou řádku závodních a arkádových her, jsem většinu výzev zvládal bez většího trápení. Jasně, cílová skupina je mladší a nechci z Hot Wheels dělat Dark Souls na kolečkách, ale nejvyšší obtížnost by podle mě měla být přesně od toho, aby dokázala zaměstnat i zkušenějšího hráče. O to větší škoda to je, protože samotný jízdní model mě bavil.
Auta se ovládají jednoduše a přesně tak arkádově, jak bych od podobné hry čekal. Driftuje se, skáče se, boostuje se a chyby se většinou rychle odpouštějí. Hra po mně nechce dokonalou stopu ani citlivou práci s plynem. Chce, abych jel rychle a u toho pokud možno zboural půl mapy. V tom funguje dobře. Co mě ale štvalo od začátku do konce, je kamera. Respektive absence jakékoliv volby. Po celou dobu jsem odkázaný na pohled zezadu, při kterém vidím celé auto. Žádná možnost kameru přiblížit, oddálit nebo přepnout na jiný pohled. U arkádové závodní hry mi to přijde jako zbytečné omezení. Někomu může výchozí kamera vyhovovat dokonale, jenže já bych si ji rád nastavil podle sebe. Nemohl jsem.
Naopak audiovizuální stránka mě mile překvapila. Graficky je Infinite Rush přesně tak bláznivé, barevné a přehnané, jak má hra s licencí Hot Wheels být. Nečekal jsem technologickou pecku a ani jsem ji nedostal, ale prostředí, auta i efekty dohromady fungují. Hra má energii a na obrazovce se skoro pořád něco děje. Trochu jsem se bál zvuku. U podobných arkádovek se soundtrack často po pár hodinách změní v několik skladeb, které člověku začnou lézt krkem. Tady se mi to nestalo. Hudba k tempu hry sedí a ani zvuky vozidel nejsou něco, co bych po chvíli nejraději vypnul. Není to aspekt, kvůli kterému bych Infinite Rush doporučoval, ale zároveň je příjemné, že mi během hraní nezačal soundtrack připomínat nějaký druh trestu.
Creative Corner je možná nejlepší část celé hry
Největší překvapení pro mě nakonec nebyly závody ani destrukce prostředí, ale Creative Corner. Tady jsem si mohl stavět vlastní tratě, vytvářet polepy a upravovat design aut. Právě stavění tratí mě možná bavilo úplně nejvíc z celé hry. Editor dává prostor vytvořit ten typ šílenosti, který si s Hot Wheels spojuju. Skoky, zatáčky, různé kombinace assetů a tratě, které by ve skutečném světě asi nikdo příčetný nepostavil. Jenže jsem narazil na další problém. Hrál jsem na PlayStationu 5 a ovládání editoru pomocí gamepadu mi přišlo dost těžkopádné. Člověk si na něj časem zvykne, ale rozhodně jsem neměl pocit, že bych mohl stavět přesně tak rychle a pohodlně, jak bych chtěl.
Samotný nápad je ale výborný a hlavně výrazně prodlužuje životnost hry. Vytvořené tratě je možné sdílet s ostatními hráči, takže ve chvíli, kdy dokončím všechny lokace a přestane mě bavit honit poslední odměny, pořád mám kam sáhnout. Komunitní obsah je ideální typ věci, který může podobnou arkádu držet při životě dlouho po vydání. Pokud se kolem editoru vytvoří dostatečně aktivní komunita, klidně se může stát, že nejlepší tratě v Infinite Rush nakonec nevytvoří samotní vývojáři. Vedle toho hra nabízí také online multiplayer. Kombinace multiplayeru, vlastních tratí a možnosti sdílet výtvory dává smysl hlavně ve chvíli, kdy už mám kampaň projetou. Samotný základní obsah tak není špatný, ale kdyby Infinite Rush skončilo pouze u něj, měl bych mnohem větší obavu, jak dlouho mě u sebe udrží.
Barevná arkáda, která zná svoji cílovku
HOT WHEELS Infinite Rush podle mě nedělá nic revolučního a ani se o to ale nesnaží. Je to barevná, jednoduchá a velmi přístupná arkádová závodní hra, která pochopila, že u Hot Wheels nejde jen o to projet cílem jako první. Důležité je také sbírat auta, blbnout v prostředí, skákat, bourat, zkoušet různé typy vozidel a ideálně si nakonec postavit vlastní trať, na kterou budou ostatní nadávat. A otevřený svět tomu podle mě sedí skvěle.
Klasická struktura jednotlivých závodů by fungovala také, ale možnost volně se pohybovat mezi aktivitami dává hře mnohem větší pocit svobody. Destrukce prostředí zase způsobuje, že i obyčejná cesta z bodu A do bodu B může být velká zábava. A to jsem od Hot Wheels vlastně chtěl. Zároveň ale nedokážu přehlédnout, že hra zkušenějšímu hráči klade jen minimální odpor. Nejvyšší obtížnost by měla být nejvyšší obtížnost, ne jen o trochu méně pohodlná projížďka. K tomu přidávám nemožnost změnit kameru a nepříliš pohodlné stavění tratí na gamepadu.
Ani jedna z těch věcí hru nějak výrazně nekazí, ale všechny dohromady mi brání označit ji za skutečně výbornou arkádu. Ve výsledku jsem se ale bavil. A to je u hry, která staví plastová autíčka na oranžové tratě a dovoluje mi během cesty zdemolovat skoro všechno kolem, asi ta nejdůležitější informace. Infinite Rush není závodní hra, kterou bych doporučil někomu, kdo hledá výzvu nebo hluboký jízdní model. Pokud ale chcete jednoduchou arkádu, která je pestrá, rychlá, má dost různorodých aktivit a ještě k tomu velmi povedený editor tratí, svoji práci odvádí dobře. Osobně bych jen chtěl, aby se mě občas pokusila porazit.
Verdikt
HOT WHEELS Infinite Rush je povedená a zábavná arkáda, které svědčí otevřenější svět, destrukce i Creative Corner. Zkušenější hráče ale bude brzdit hlavně nízká obtížnost a pár zbytečných omezení.
