Gallipoli – recenze další povedené akce z první světové
Gallipoli je už čtvrtým pokračováním populární řady realistických FPS z první světové války. A nedělá sérii žádnou ostudu.
Spite vyráží na Gamescom 2026 a soutěžíme s Českou spořitelnou o konzoli
S partnerem Českou spořitelnou míříme také letos na Gamescom, abychom vám mohli přinést žhavé herní novinky.
Začalo to Verdunem v roce 2015. Malé studio Blackmill Games (asi 25 lidí) nás po dlouhé roky zásobuje sérií FPS z první světové války. Všechny tito tituly mají společné znaky, zejména pečlivé historické rešerše, detailní prostředí a co největší realismus. I přes snahu o co nejvěrnější rekreaci nabízejí dobrou porci zábavy i svátečnějším hráčům. Kdo zná sérii Red Orchestra, dokáže si představit principy, na kterých funguje tato série.
Po Verdunu přišel Tannenberg, který se zaměřil na východní frontu. Vývojáři upravily herní mechaniky přesně tak, aby co nejvěrněji odpovídaly podmínkám tamních bojišť. To samé provedli do třetice u Isonzo, se zaměřením na italskou frontu. Krom posledního zmíněného jsem v těchto titulech utopil pár desítek hodin a byl vždy spokojen. Ač nejsem fanda první světové, detailní zpracování a snaha o autenticitu byli něco, co mě ohromilo. Prostě tu byla skvělá hra z dnes poněkud opomíjeného konfliktu. Battlefield 1 jako kvalitní hru z WW1 neberu, ač byl zábavný, po historické stránce to byla hromada hnoje.
Nyní přichází čtvrté pokračování se zaměřením na Bitvu o Gallipoli, což byla bitva o Dardanelský průliv a trvala od 19.2.1915 do 9.1.1916. Cílem téhle britské operace bylo získat přístup k Marmanskému moři a mít možnost zaútočit na Istanbul. Jak nás historie a kapela Sabaton učí, trošku to nevyšlo a jediným úspěchem bylo, že se na invazní vojska vázaly síly Osmanské říše, která by jinak bojovala na východní frontě proti carskému Rusku.
Gallipoli podruhé, tentokrát pořádně
Osobně si nemohu vzpomenout na nějaké zpracování bitvy o Gallipoli, krom krátké mise v Battlefield 1. To byla sice zábavná pasáž, ale o bitvě samotné toho moc neřekla. Byl to krátký osobní příběh několika lidí. V Gallipoli nemáte žádné příběhy, je to multiplayer FPS, ale na druhou stranu, hra vás doslova bombarduje spoustou historických faktů a načítání každé mapy je doprovozeno krátkým textem, v jakém kontextu budete bojovat. To, že je Gallipoli mlýnek na maso je asi jasné. Ostatně jako celá první světová, i tady budete bojovat masivní bitvy. Vývojáři do hry od začátku dali boty, takže se nemusíte bát, že nebude s kým bojovat. A boti nejsou totálně pitomí a bez milosti vás sejmou. Nejsou to cvičné cíle a párkrát se mi stalo, že bot měl vyšší skóre, než obyčejný hráč.
Mapy samotné jsou detailní, založené na reálných předlohách a zároveň obstojně vybalancované. Tady opravdu záleží na šikovnosti hráčů, jestli se vyhraje, nebo prohraje. A počtu botů v mapě, protože i přes to, že boti jsou občas šikovní, obvykle bitvu sami nevyhrají. Design map je zároveň podřízen novému hernímu módu Expedition. Je to další variace na frontovou válku, kdy musíte obsadit velitelství a tam odpálit bombu. Za obránce tomu musíte samozřejmě zabránit. Tenhle mód mě bavil trochu víc, než maneuver v Tannenbergu, ale jen o trochu. Nemá cenu říkat, že každá z her z této řady má svá specifika, takže tohle bude čistě na osobních preferencích. Mě Gallipoli sedlo.
Arzenál skromný, ale uvěřitelný
Co se týče zbraňového arzenálu, je to několik pušek, pistolí, revolverů a pár těžkých kulometů. Prostě výbava běžného vojáka z dané doby. Není tu bambilion různých zbraní a je to jen dobře. Každou zbraň si levelujete separátně, do toho si levelujete třídu a nakonec i samotný účet. Lidé s potřebou odemykat každou prkotinu zde ale najdou aspoň trochu uspokojení. Získávání zkušeností je trochu pomalejší… no oproti Call of Duty je to vysloveně hlemíždí tempo. Člověk se ale díky tomu, že i se základní výbavou se dá hrát úplně v pohodě, nenudí a nevyhlíží nějaký nový předmět. Tady nefunguje trend moderních her, kdy jste zahlceni spoustou předmětů, které jen hezky vypadají. Zde je vše umístěno se smyslem pro historii detail a funkci.
Je tu nějaké ale?
Ač se to nezdá, síla Gallipoli je zároveň jeho největší slabinou. Díky zasazení, detailnosti a menšímu množství odemykatelných předmětů se jedná o titul pro užší komunitu hráčů. A hráči přicházejí a odcházejí. Po prvotním úspěchu bude hráčů postupně ubývat, až to dopadne jako všechny předchozí tituly. Zůstane malá banda hráčů, co hru čas od času zapnou pro zábavu a budou se řezat z boty. Ne protože by honili achievementy na steamu, nebo aby si odemkli úplně všechno. Prostě jen tak, aby si zahráli hru z první světové. Dalším mínusem bude asi pro spoustu lidí to, že od Isonza je ve hře spousta DLC. Jedná se naštěstí pouze o kosmetické balíčky, mapy budou součástí free updatů, naštěstí. A kosmetické balíčky budou historicky věrné uniformy. V základu Gallipoli jich je celkem dost, ale určitě se najdou ti, co budou chtít vypadat podle oblíbené jednotky, nebo prostě zajímavěji. Chápu to, studio je malé, tak je potřeba trošku prodloužit životnost hry. U Gallipoli toho ale nebude přehršel, bude to pár kousků. Nebudou to tisíce šílených skinů jako v Battlefieldu a Call of Duty. Mě to nevadí, nehoním se za tím, ale někoho by to mohlo podráždit, obzvlášť, když Verdun a Tannenberg toto neobsahovali.
Je vhodné si zopakovat historii?
Gallipoli pro mě není překvapením. Je to stejná, poctivá FPS hra z první světové války, stejná jako předchozí hry tohoto studia. Blackmill dodali přesně to, v čem jsou dobří. Dodali hru s velkou mírou detailnosti a historické věrnosti se zaměřením na jedno bojiště. Díky tomu tu máme další titul, který si zahraje užší, ale věrná komunita hráčů, co toto opravdu ocení. Gallipoli bude pro mě titulem, ke kterému se budu vracet podle nálady. Já ji za sebe můžu v klidu doporučit.
Verdikt
Gallipoli je další zábavnou, historicky věrnou hrou od studia Blackmill games. Nabízí stejné základy jako předchozí hry, ale je dostatečně jiné, aby stála za vyzkoušení. Pro milovníky této série a první světové téměř povinnost. Pro ostatní titul stojící za vyzkoušení.
