Mafia: Domovina – recenze mafiánského westernu
Mafia: Domovina, očekávané pokračování legendární série, které před vydáním rozdělilo komunitu na dva tábory. Který z nich měl nakonec pravdu?
Na Mafii: Domovinu, nebo anglicky The Old Country jsem se docela těšil. Ač jsem nepatřil mezi skalní fandy Mafie 3, nebo remaku prvního dílu, musel jsem uznat, že měly něco do sebe. Proto jsem doufal, že se mi nedostane do rukou něco nedodělaného, nebo šíleně zabugovaného. Přál jsem hře úspěch. Jenže pak přišly mraky. Těmi mraky myslím přístup vydavatele, kdy nebyli schopni zajistit dostatek klíčů pro recenzenty, podivná prezentace těsně před vydáním, nebo lépe řečeno – krom pár reklam, ticho po pěšině. Snížená cena taky najednou nevypadala tak lákavě.
To rozdělilo hráče na dvě skupiny. Jedni hru obhajovali a tvrdili, že bude dokonalá, druzí čekali průšvih. Osobně jsem s tímhle přístupem čekal to druhé, nebo při nejlepším, průměrnou, místy dosti nezáživnou hru. První spuštění a začátek hry mě moc nepřekvapil, ale nakonec jsem hře přišel na chuť a náramně si ji užil. Předem řeknu, že Mafia: Domovina není nejlepší hra pětiletky, možná ani roku. Je to poctivá, dobře zpracovaná hra, která si pozornost kupodivu i zaslouží.
Tohle už jsem někde viděl
Můj první dojem byl docela, jak to říci, podivný. Začátek v dole, kdy po osvojení základních mechanik nastane totální průser a vy odtamtud zdrháte, evokuje jinou českou hru. Následné úvodní titulky, kdy za tónů podmanivé hudby běží titulky a vy vidíte výjevy z krajin to jen potvrzují. Popravdě, já se musel začít smát, protože tenhle začátek přesně evokoval Kingdom Come: Deliverance.
Následná záchrana dobrodincem a postupné uvádění do situace to jen potvrdilo. Aby bylo jasné, nejedná se o kopírku děje 1:1, ale o způsob, jakým je hra vypravována. Pomalu, pečlivě s citem na budování světa a atmosféry. Každý charakter tu dostane aspoň trochu prostor, aby mohla vyniknout aspoň trocha osobnosti. Tohle se vývojářům povedlo na jedničku. Pečlivě zpracované postavy, které jednají lidsky. A jelikož se jedná o Italy, tak i dost zbrkle a emotivně. Celý příběh má dost do sebe a působí jako promyšlené dílo. Není to žádné mafiánské béčko, jak se dalo očekávat. Máme tu propracovaný, téměř westernový děj ze slunné Sicílie, který víc než původní Mafii připomíná Red Dead Redemption 2. Svojí propracovaností a pomalostí se mu vzdáleně přibližuje, ale nedosahuje jí.
Trošku prázdný hrdina
Enzo, hlavní hrdina příběhu Mafia: Domovina mi z počátku přišel trochu prázdný. Prostě nádoba, skrz kterou hráč ovlivňuje děj hry. Začíná jako otrok v dolech a postupně se vyšvihává v mafiánské rodině výš a výš. Každopádně postupem času se jeho plochost trošku změnila a získal aspoň nějaký charakter. Na Tommyho Angela, nebo Vito Scalletu fakt ale nemá. Jasně, je to horník, co celé dětství prožil v dolech, tak od něj nemůžete čekat shakespeara. To samé se dá říci i o Lucovi a Cesarovi, inspirace prvním dílem se nezapře, ale prostě jejich charaktery nejsou sice tak jednorozměrné, ale jsou to dokonalé archetypy.
Cesar je takový protivný magor, co využívá pokrevního spříznění s donem a je občas těžce na pěst. Luca je opravdový mentor a od začátku to s Enzem myslí dobře. Šéf rodiny Torrisi působí taktéž jako dobrácký šéfík, ale s postupem času se odhaluje jeho temná povaha, obzvlášť co se týče jeho dcery Isabelly, ta má v ději slušnou úlohu a od začátku se mi její špičkování s Enzem líbilo. I když jsem vývoj jejich vztahu dokázal odhadnout po 20 vteřinách. Když už má člověk nakoukány všechny možné gangterky a westerny, děj ho moc nepřekvapí. Je ale zpracovaný poctivě a kvalitně. Osobně preferuju tohle, než nějaké podivné, nefunkční experimenty.
Vždy vítězíme!
Než začnu řešit do detailu ostatní složky hratelnosti, je tu něco, co stojí za zmínku. A tím jsou závody. Ať už závodíte na koni, či autě, vždycky vyhrajete, pokud nejste absolutní vocas. Trasy závodů jsou naskriptované a pokud odhadnete, kde skript je, vždy vás to postupně vyšvihne na první příčku. Vtip je v tom, že skripty se občas rozbijí a vy absolutně z nepochopitelných důvodů prohrajete. První závod na koních vypadal na pohled dobře, dramaticky a dokázal vytáhnout i nějaký adrenalin. Jenže pak mi došlo, jak závody fungují a bylo po zábavě. Kdo se navztekal u závodů v remaku, ten už ví, kam mířím. Jen tentokrát se to povedlo tak o deset procent lépe. Celá závodní složka mě těžce nebavila, ale uznávám, že do příběhu patří. A na lehčí obtížnosti se dá projet rychle a snadno, takže se ani moc nezakysnete.
Ostrý nůž vždy po ruce
Krom závodění, průzkumu a plížení jsou další součástí hry souboje s nožem. Hned na začátku si vyberete nůž, který vám bude nejvíce vyhovovat a pokud se nespletete, vydrží vám jeden nůž až do konce hry. Každopádně v určitých pasážích se dají vyměnit, takže můžete experimentovat, jaký ostrý přítel vám sedne nejlépe. Nůž nevyužijete jenom na otevírání pokladů a tichou likvidaci, využívá se i k soubojům. Kdo zná starý Mortal Combat, systém pochopí velmi rychle. Uhýbáte, blokujete, útočíte. Každý protivník v příběhu je trochu jiný a podle toho se musíte zařídit. Není vám to řečeno na začátku, musíte protivníka odhadnout sami. To se mi líbilo. Bohužel, souboje se velmi rychle začaly opakovat a ve finále byly sice pěkné, ale místy s nimi bylo docela přesyceno. Takže se celkem rychle omrzely, ale pořád byly svým způsobem zábavné.
Tohle není open world?!?
Jedním z hlavních taháků pro pár lidí bylo, že hra nebude open world, ale koridorová příběhová akce. Koridor tu sice je, ale není extrémně úzký. Každá mise zabere minimálně půl hodiny až hodinu, záleží jak moc prozkoumáváte, nebo spěcháte. Jistá dávka volnosti tu je, ale ne taková, aby přestala dávat smysl. Ostatně, nejlepší mise Mafie 3 byly ty skriptované akční pasáže. Stejně to platí i tady. Je to lepší, člověk se víc ponoří do příběhu a není otrávený z toho, že mu příběh nepokračuje proto, že ještě někde nezpůsobil dostatek škody na majetku. Díky tomu je Mafia: Domovina skvěle odladěná a bugů je opravdu minimum.
Mouchy na Sicílii
Hra běží na Unreal Engine 5, což ruku na srdce, není vhodný engine pro open world hry. STALKER 2 je toho zářným příkladem. Vypadá hezky, ale na větším prostoru se to prostě kapánek bortí. Tady na velkých, ale koridorových mapách funguje ale… na dvě mínus. Hra většinu času jela plynule a člověk si nevšiml nějakých problémů. Ale když nastaly, tak stály za to. Jestli je něco, co mě opravdu mlátilo přes oči, byly to přechody z animace do hry. Vždy se hra při tom na pár vteřin začala nesnesitelně trhat. V pozdějších částech hry to pominulo, ale v prvních cca 3 kapitolách to bylo opravdu otravné. Další bugy jsou více méně minoritního rázu. Občas zablbne fyzika, občas zahapruje umělá inteligence. Nepřátelé jsou mnohdy neskutečně tupí a čím jich je více, tím více se chovají jako degeni. Naštěstí, není to tak tragické, jako v jiných hrách.
Český dabing je přítomen!
Další, pro našince, potěšující zprávou je, že hra obsahuje český dabing. Je kvalitní, skvěle sedí ke scénám, jen mu prostě něco chybí. Pryč jsou vtipné hlášky z 1 nebo ze 2. Hra se bere místy až moc vážně a občas je to i na škodu. Nicméně, pokud nebazírujete na blbých vtipech, není to takový problém. Bohužel nepotěší docela slabá rozmanitost hlášek nepřátel. Ty se velice rychle oposlouchají a při delších přestřelkách dost lezou na nervy. Netuším, ale možná to byl záměr tvůrců, jak vás popohnat, abyste nepřátele zlikvidovali co nejdříve. Ozvučení jako takové je fajn, zvuky zbraní zní správně a hudební podkres není špatný, ale žádná extrémně pamětihodná melodie se mi do hlavy nezapsala. Jediné, co mě opravdu překvapilo, bylo použití melodií ze 2 u některých scén, které díky tomu opravdu utkví v hlavě.
Vyplatí se vydat do Domoviny?
Mafia: Domovina je místy velmi dobrá hra, ale ke konci ji dost shazuje repetetivnost soubojů s noži a občasné bugy. Nabízí kvalitní příběh, který nevybočuje z klasického mafiánského dramatu. Sice je řízlý westernem, ale konec si asi domyslíte u 6-7 kapitoly a nepřekvapí vás. Každopádně, stojí za to si ho projít.
Verdikt
Mafia: The Old Country rozhodně nedělá absolutní ostudu své značce. Je to zábavná westernová gangsterka. Nepřináší ale nic extra nového a její znovuhratelnost je menší, než by se čekalo. I tak, za vyzkoušení rozhodně stojí.
