Recenze Directive 8020: sci-fi horor, který měl našlápnuto výš
Supermassive Games míří do vesmíru se sci-fi hororem Directive 8020. Silná atmosféra ale naráží na repetitivní hratelnost a nevyužitý potenciál.
Naděje lidstva končí ve vesmíru
Supermassive Games si za poslední roky vybudovali poměrně jasně rozpoznatelný rukopis. Vezmou skupinu postav, hodí je do nebezpečné situace, nechají hráče rozhodovat, mačkat tlačítka ve stresu a pak sledovat, kdo jeho chyby přežije a kdo už se maximálně tak objeví ve vzpomínkách ostatních. Directive 8020 na první pohled působí jako další variace na tento osvědčený recept, jen tentokrát ve sci-fi kulisách. Jenže výsledek je trochu jiný, než bych čekal.
Příběh se odehrává v budoucnosti, kdy Země pomalu umírá a lidstvo hledá nový domov. Naději představuje planeta Tau Ceti f, kterou se před případným osídlením vydává prozkoumat posádka lodi Cassiopeia. Jak už to ale v podobných příbězích bývá, cesta za novým začátkem se velmi rychle změní v boj o přežití. Loď ztroskotá a posádka se musí vypořádat s nebezpečným mimozemským organismem.
Na papíře to zní skvěle. Umírající lidstvo, izolovaná vesmírná loď, paranoiu vyvolávající hrozba a několik hratelných postav, jejichž osud máme ve svých rukou. Jednou z nich je i astronautka Brianna Young, kterou ztvárnila Lashana Lynch. Directive 8020 má zkrátka základy pro hutný sci-fi horor, který by mohl kombinovat to nejlepší ze Supermassive her a atmosféru něčeho jako Dead Space. Jen bez zbraní, bez akčnějších pasáží a vlastně bez velké části toho, co z Dead Space dělá Dead Space. Což není nutně špatně, jen je dobré vědět, že tady se opravdu víc utíká, rozhoduje a přežívá, než bojuje.
A právě v tom je největší rozpor celé hry. Directive 8020 má zajímavý námět, dobrou atmosféru a několik momentů, které fungují přesně tak, jak by měly. Jenže zároveň jsem se až příliš často přistihl, že místo napětí vnímám hlavně omezenost samotného hraní. A to je problém, který se s postupem času nijak nezmenšoval, spíš naopak.
Příběh, který se rozjíždí příliš pozdě
Bez spoilerů se o příběhu, který má přibližně 8 hodin, nemluví úplně snadno, a taky některé jeho slabiny i silnější momenty stojí na konkrétních rozhodnutích. Obecně ale můžu říct, že začátek na mě působil poměrně zmateně. Hra vás hodí do dění, představuje postavy i samotnou hrozbu, ale chvíli mi trvalo, než jsem se do toho opravdu dostal. První část mě zkrátka nedržela tak pevně, jak bych u podobného hororu čekal.
Zhruba v polovině se to ale začne měnit. Události do sebe konečně zapadají, jednotlivé souvislosti dávají větší smysl a hra získá výrazně “lepší tah na branku”. Najednou jsem měl mnohem větší chuť pokračovat, sledovat, co se s posádkou stane, a přemýšlet nad tím, komu věřit a jak se rozhodnout. V těchto momentech Directive 8020 ukazuje, že potenciál opravdu má.
Problém ale je, že když už jsem měl pocit, že se příběh konečně pořádně rozjel, přišel konec. A ano, samotný závěr je poměrně epický a umí zanechat dojem. Jenže zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že hra do cíle doběhla zrovna ve chvíli, kdy se konečně nadechla k lepšímu tempu.
Dalším problémem jsou některá rozhodnutí a momenty, které mi v kontextu příběhu nedávali moc logiku. Bez spoilerů je nemůžu rozebírat konkrétněji, ale párkrát jsem měl pocit, že se postavy nechovají podle situace, ale podle toho, kam je zrovna scénář potřebuje dotlačit. U her založených na rozhodnutích je to docela citlivá věc. Když mám mít pocit, že na mých volbách záleží, nesmí mě příběh příliš často tahat směrem, který působí nepřirozeně.
Hratelnost se točí v kruhu
Největší slabinou Directive 8020 pro mě není příběh, ale samotná hratelnost. Chápu, že nejde o akční survival horor. Chápu, že Supermassive Games staví hlavně na atmosféře, rozhodnutích, postavách a následcích. Jenže pořád je to videohra. A já jsem až příliš často cítil, že bych chtěl víc hrát a míň jen čekat na další rozhodnutí. V takovém případě si můžu pustit nějaký interaktivní film a ne sednout za PC.
Základní náplň se totiž začne rychle opakovat. Proběhnout lokací, najít pojistku nebo jiný předmět, otevřít dveře, proplížit se kolem nepřítele, prolézt ventilací, obejít překážku a pak něco podobného znova a znova. A ještě jednou, kdyby náhodou hráč zapomněl, jak moc mají vesmírné lodě ventilací a šachet. Nepřítel je navíc dost omezený a nějaká variabilita střetů nebo úniků není taková, aby dokázala repetitivnost dlouhodobě maskovat.
Hře by podle mě výrazně pomohlo víc překážek, více typů nebezpečí a větší práce s prostředím. Nějaké poškozené systémy, ohnivé gejzíry, rozbité generátory blokující cestu, složitější interakce s lodí nebo výraznější hádanky. Prostě něco, co by hráče donutilo víc přemýšlet a aktivně řešit situace. Takhle jsem měl často pocit, že jen plním velmi jednoduchý seznam úkolů, který by šel shrnout větou: jdi tam, vezmi to, otevři to a hlavně se u toho moc nezdržuj.
Hádanky, pokud se tomu tak dá říkat, nejsou žádná velká výzva. Spíš jde o drobné překážky, které vás na chvíli zastaví, ale málokdy donutí opravdu přemýšlet. Nečekal jsem extrémní logické hádanky, pro které budu potřebovat tabuli, fixu a malou modlitbu abych to zvládl, ale tady by trochu větší náročnost hře vyloženě prospěla.
Novinkou jsou pak takzvané turning points, tedy body, ke kterým se můžete vracet a zvrátit některé akce nebo rozhodnutí. Je to zajímavý nápad, ale osobně jsem ho využil jen třikrát. Poprvé hlavně proto, abych pochopil, jak mechanika vlastně funguje. Podruhé, když jsem nepochopil následky svého rozhodnutí a chtěl ho změnit. A potřetí ve chvíli, kdy mi zemřela jedna z postav, protože jsem nestihl včas zmáčknout akční tlačítko.
Přesto si myslím, že turning points není systém, na kterém by hra stála. Spíš než neustále přetáčet události mi přijde lepší hru dohrát a případně si ji projít znovu s jinými rozhodnutími. V tom ostatně tituly od Supermassive fungují nejlépe. Když přijmete následky, i ty nepříjemné, mají rozhodnutí větší váhu.
A pak je tu baterka. Malá věc, ale neskutečně otravná. Rozsvítím ji, otevřu dveře a zhasne. Rozsvítím ji, podívám se do komunikátoru na zprávy a zhasne. Rozsvítím ji znovu a v tu chvíli už mám pocit, že moje baterka není nástroj k přežití, ale náladový kolega, který pracuje jen tehdy, když se mu chce. V hororu má tma samozřejmě své místo, jenže když se světlo vypíná při běžných interakcích příliš často, začne to působit spíš jako otrava než jako budování atmosféry.
Audiovizuál drží atmosféru nad vodou
Po audiovizuální a technické stránce je na tom Directive 8020 výrazně lépe. Hra běží na Unreal Engine 5 a graficky zvládá navodit přesně tu správnou sci-fi hororovou atmosféru. Interiéry lodi, nasvícení, stísněné chodby i pocit izolace fungují dobře. Není to hra, ze které bych každých pět minut pořizoval screenshoty, ale vizuálně rozhodně neurazí a ke svému žánru sedí.
Velmi dobře funguje také zvuk. Soundtrack se povedl, efekty mají sílu a dabingu nemám moc co vytknout. Potěšily mě i písničky na konci kapitol, které příjemně dokreslují atmosféru a dávají jednotlivým částem hry vlastní dozvuk. U podobného typu hororu je zvuk extrémně důležitý a tady patří mezi nejsilnější stránky celého zážitku.
Technický stav v recenzované verzi nebyl vyloženě špatný. Vývojáři předem upozornili, že se mohou objevit chyby, což je předpokládané a fér a většinu času hra běžela dobře. Drobné propady snímků jsou dnes součástí téměř všech her, takže na ně sice v recenzi upozorním, ale nepřikládám jim v celkovém hodnocení velkou váhu. Narazil jsem ale na jeden výraznější problém. V pozdější fázi hry mi většina cutscén běžela zhruba na 7 fps. Ale beru to jako chybu verze hry před vydáním, která se pravděpodobně opraví v day-one patchi, a nechci na tom stavět celé hodnocení.
Directive 8020
Celkově je Directive 8020 hra, u které mě mrzí hlavně nevyužitý potenciál. Má dobrý námět, zajímavou atmosféru, povedený zvuk, slušnou grafiku a druhou polovinu, která mě opravdu začala bavit. Jenže také má zbytečně zmatený rozjezd, repetitivní hratelnost, slabé hádanky, málo variability a některé příběhové momenty, které bez spoilerů mohu popsat jen jako diskutabilní.
Není to průšvih. Fanoušci Supermassive Games si tu svoje momenty najdou a sci-fi zasazení hře sluší. Jenže tentokrát jsem až moc často viděl, čím Directive 8020 mohlo být, místo abych si naplno užíval to, čím skutečně je. A proto mi výsledné hodnocení nakonec vychází přísněji.
Verdikt
Directive 8020 má skvělý námět, hutnou atmosféru a povedený audiovizuál, ale jako hra bohužel příliš často zakopává o repetitivní náplň. Příběh se rozjíždí pozdě a některé momenty nepůsobí úplně logicky, i když druhá polovina dokáže zaujmout. Výsledkem je slušný zážitek, který mohl být při větší variabilitě a lepším tempu výrazně silnější.
