Recenze Life is Strange: Reunion - návrat, který hraje hlavně na city
Reunion je silně fanouškovský návrat Max a Chloe, který boduje atmosférou a emocemi, ale v interaktivitě už tolik nepřekvapí.
Odměníme každého! Vyplňte komunitní průzkum a získejte luxusní ceny
Kdo jste, na čem a co hrajete, jaký obsah konzumujete a jaký vztah máte k AI? Věnujte nám pár minut a jako dárek za vyplnění získáte slevu na nákup a šanci získat také další luxusní ceny.
Sázka na jistotu pro všechny věrné fanoušky.
Life Is Strange: Reunion je přesně ten typ hry, u které je potřeba si hned na začátku říct, pro koho vlastně vznikla. Tohle totiž není díl, který si bez větších problémů zahraje někdo, kdo sérii nikdy neřešil a jen ho zaujal trailer nebo známý název. Reunion velmi okatě sází na to, že víte, kdo jsou Max a Chloe, co mezi nimi v minulosti proběhlo a proč některé dialogy, návraty nebo i obyčejné pohledy mezi postavami mají takovou váhu.
Už úvod tomu odpovídá, protože si na začátku nastavujete několik důležitých rozhodnutí z prvního dílu i z Double Exposure, od kterých se pak odvíjí zbytek příběhu. Jinými slovy, hra si vás hned na úvod trochu proklepne, jestli jste opravdu fanoušek, nebo jste sem jen zabloudili. A přesně v tu chvíli je jasné, že nováček bude spíš tápat, zatímco fanoušek série se jen spokojeně usměje.
A právě to je zároveň největší síla i nejslabší místo celé hry. Pokud máte Life is Strange rádi, Reunion vás velmi rychle vtáhne. Ne snad proto, že by přišel s nějak převratným konceptem nebo že by hned od prvních minut boural zažité pilíře série, ale proto, že přesně ví, na jaké emoce chce hrát. Funguje jako návrat ke známým postavám, známému typu vyprávění i známému pocitu jakési melancholie, napětí a nostalgie. Je to trochu pocit, jako vrátit se po letech do oblíbené hospody, kde se nezměnila nabídka a vy si stejně dáte to svoje oblíbené jídlo znovu.
Jenže pro někoho, kdo nemá první díl ani Double Exposure v hlavě, bude velká část těchto momentů skoro bez významu. A to je za mě potřeba říct naprosto otevřeně: Reunion není vstupní branou do série, ale spíš odměnou pro ty, kteří už v ní dávno zažili své. Pokud chcete hrát Reunion, ale nechcete se věnovat hraní předchozích dílů, dvacetiminutový pokec s AI a pár videí na YouTube, abyste si shrnuli co se předtím stalo, vám bohatě stačí. Ale jako fanoušek série vám to výrazně nedoporučuji.
Max, Chloe a škola. A já jsem doma
Jsou hry, u kterých vám stačí pár minut a víte, že přesně trefily něco, co jste od nich chtěli. U Reunionu jsem tenhle pocit měl poměrně rychle. Zase je tu Max. Zase je tu Chloe. Zase se velká část dění točí kolem školy a kolem atmosféry, která je pro Life Is Strange tak typická. A mě hřálo u srdce. V tu chvíli už mi chyběla snad jen scéna s kytarou a hudba od Syd Matters, abych byl mentálně zpátky v Arcadia Bay. Může to znít až moc jednoduše, ale právě v tom je síla téhle hry.
Ona vlastně ani neskrývá, že se opírá o známé jistoty. Naopak je bere jako hlavní tahák a v mém případě to fungovalo. Právě kvůli tomu na mě Reunion v mnoha momentech působil silněji, než jsem původně čekal. Není to tím, že by hra neustále šokovala, byla plná plot-twistů nebo přicházela s něčím úplně novým. Spíš velmi dobře chápe vztahy mezi postavami a ví, jak s nimi pracovat tak, aby se dotkly emocí hráče, který má k sérii vztah.
Reunion navíc nepracuje jen s jednou jednoduchou dějovou linkou, ale rozvíjí hned několik motivů najednou. Postupně se tu řeší požár, minulost i budoucnost, prolínání světa napříč více realitami a do toho všeho ještě vstupuje tajemný spolek Abraxas. Díky tomu příběh nepůsobí jen jako obyčejné setkání známých postav po letech, ale snaží se mít i větší přesah a tajemnější pozadí. Někdy je těch linek možná až moc a hra balancuje na hraně, aby se v nich úplně nezamotala, ale zároveň jí to dodává zajímavé tempo a pocit, že se pod povrchem pořád skrývá něco dalšího.
V některých ohledech mě hra bavila dokonce víc než první díl, i když jednička pro mě samozřejmě zůstává nedotknutelným vrcholem celé značky. Reunion v tomhle směru funguje jako pocta fanouškům, ale pořád nepůsobí jen jako prázdné hraní na nostalgii. A možná právě proto na mě tohle prostě zapůsobilo. Když se na ni podívám kriticky, vidím věci, které mohly být udělané líp nebo odvážněji. Jenže jako fanoušek série jsem si návrat Max a Chloe jednoduše užil. Někdy zkrátka nepotřebujete revoluci, ale jen to, aby vám hra hrála pořádně na city. A i to je nakonec důležité.
Méně hry, více interaktivního filmu
Kde už jsem ale tak úplně spokojený nebyl, je samotná interaktivita. Life is Strange nikdy nebylo o komplexním gameplay, akci nebo komplikovaných mechanikách, jenže v Reunion jsem měl mnohem silnější pocit, že hra je spíš interaktivní film než cokoli jiného. V předchozích dílech, a to klidně i ve dvojce nebo v True Colors, jsem měl pocit větší volnosti a většího prostoru do dění skutečně zasahovat. Tady jsem se často jen nechával vést příběhem a občas dostal možnost do něj sáhnout.
To je dobře vidět i na rozhodnutích. Na konci hra klasicky zobrazí statistiky a ukáže vám, kolik zásadních voleb jste udělali a jaký je poměr s ostatními hráči. Jenže můj osobní pocit z hraní byl výrazně jiný. Měl jsem dojem, že jsem opravdu důležitě ovlivnil dění jen několikrát, zhruba čtyřikrát, a všechno ostatní byly spíš menší odbočky nebo “kosmetické maličkosti”.
Možná jsou některé volby důležitější, než jak působí během hraní, ale právě to je trochu problém. Pokud má hra stát na rozhodování, měla by ve mně ten pocit důležitosti umět vyvolat mnohem silněji. Nebo ho naopak umět precizně schovat. Vzpomeňme si třeba na zalévání kytky v prvním díle. Ano, série nás už dávno naučila, že i pokojovka může mít někdy větší dramatickou váhu než půlka vedlejších dialogů.
Trochu mě zklamaly i SMS a komunikace obecně. Číst si zprávy i deník doporučuju, protože právě tam se krásně doplňuje atmosféra, charaktery i drobné detaily světa. Jenže o to víc zamrzí, že do odpovědí nejde vůbec zasáhnout. Kdybych mohl styl komunikace víc ovlivnit podle svých voleb, fungovalo by to celé ještě lépe. Takhle jde o dobrý doplněk, ale zároveň o trochu promarněnou příležitost. A upřímně, když už mi hra ukazuje zprávy, moje vnitřní já okamžitě čeká, že něco pokazím jednou špatně zvolenou odpovědí. Reunion tak stojí hlavně na emocích, známých postavách a vyprávění. Otázka je, jestli to dnes ještě samo o sobě stačí, nebo už by série měla nabídnout i o něco víc.
Zvuk a grafika drží atmosféru pohromadě
Jestli ale něco Life is Strange dlouhodobě umí, tak je to atmosféra. A Reunion v tomhle směru nezklamal. Hudba je znovu výborná a pořád má v sobě něco téměř ikonického pro celou sérii. Jakmile se správně spojí obraz, nálada scény a soundtrack, hra přesně trefí ten známý melancholický tón, kvůli kterému si ji spousta lidí zamilovala už před lety. Potěšila mě třeba i přítomnost IDLES, kteří do soundtracku vnášejí trochu jinou energii, ale zároveň to celé pořád drží pohromadě. Přesto musím dodat, že na první díl podle mě soundtrack tentokrát úplně nemá. Jednička v tomhle ohledu zůstává výjimečná.
Po audiovizuální stránce ale Reunion funguje velmi dobře i jako celek. Není to hra, která by vás posadila na zadek technologickou revolucí, ale umí prodat emoce, atmosféru prostředí i celkové ladění scén. A u takového typu adventury je to vlastně důležitější než to nějak “technicky podojit”. Grafika a zvuk tu nejsou jen kulisa, ale hlavní nástroj, jak ve hráči vyvolat správný pocit. A to se podle mě povedlo.
Ve výsledku tak Life is Strange: Reunion vnímám jako hru, která přesně ví, na koho cílí. Nováčkům toho bez znalosti předchozích dílů nabídne málo a v některých ohledech působí až příliš svázaně. Fanouškům série ale umí nabídnout velmi silný návrat, který stojí na emocích, známých tvářích a atmosféře, jakou umí Life Is Strange pořád prodávat skvěle. Není to nejodvážnější ani nejotevřenější díl série, ale pro někoho, kdo má Max a Chloe rád, může být navzdory výhradám zatraceně těžké mu odolat. A přesně v tom je ten největší tahák.
Verdikt
Reunion je hlavně díl pro fanoušky série. Emocemi a atmosférou funguje skvěle, ale mohl nabídnout víc. Nicméně ve mě zachoval něco, na co budu ještě chvíli vzpomínat. A rozhodně si příběhem projdu ještě několikrát.
