Recenze DOOM: The Dark Ages - Směr středověké peklo
Doom Slayer v boji proti démonům v prostředí mečů a magie, ovšem poprvé ve středověku. Podrobně jsem prošli hru a sepsali pro vás recenzi.
Vítejte v pekle
Na začátek je třeba říct, že hru jsem hrál na obtížnost Nightmare. Nepřátele tedy solidně boleli, v případě smrti jsem se ale nemusel bát toho, že bych začal celý level od začátku. Nechtěl jsem hrát hru na lehčí obtížnost i vzhledem k tomu, že jsem předchozí Eternal zvládl dohrát i na Ultra Nightmare. DOOM: The Dark Ages má tu výhodu, že oproti minulým dílům si můžete přizpůsobit hraní zcela podle sebe. A to nejen obtížností ale třeba i rychlostí střelby vašich nepřátel nebo jejich odolností. Vše je přímo udělané tak, aby si každý přišel na své. Oproti minulým dílům je hra mnohem více filmová, což během prvních pár kapitol poznáte sami a snad každá z kapitol nabídne krátký filmeček. Což na jednu stranu nepůsobí špatně ale na druhou stranu mi přišlo, že tu nejsou tak silné momenty, jako v předešlých dílech. Vyjma jednoho, nebo dvou momentů tu nebylo mnoho věcí, co by se mi vryli do pamětí. Takový Eternal měl přitom takových momentů hned několik.
Celkem obsahuje DOOM: The Dark Ages 22 kapitol, každá jinak dlouhá. Příběh mi přišel v celku dobrý, nijak složitý, ani extra složitý. Doom Slayer se stane poslední nadějí středověkého království obléhaného démony a silami samotného pekla pod vedením prince Ahzraka. Na začátku je ale vězněn církví a do akce se dostává jen v případě nejvyšší nouze, která právě nastala. Hodně mě potěšilo, že celá hra běžela naprosto plynule a nenarazil jsem na žádný problém, nebo pád, který by mi zkazil zážitek z hraní. Ano, někdy se občas démon někde zasekl, nebo střela proletěla skrz objekt, nic hrozného to ale nebylo.
Kosení démonů jako tank
Zatímco ve hře Doom Eternal jste sázeli hlavně na rychlost, DOOM: The Dark Ages je spíš o vytrvalosti a síle. Je to pojaté jinak. Doom Slayer nepoužívá rychlé úhyby nebo sprint. Místo toho má štít a brutální sílu. Když chodí, slyšíte dupot těžkých bot. Když skočíte z výšky mezi démony, všichni v okolí ihned odletí několik metrů daleko. Ano, popoběhnout se tu dá, sprintovat se ale nedá, stejně tak uskakovat do strany. Alfou a omegou všeho se stává štít, se kterým blokujete všechny útoky, popřípadě zaměříte nepřítele a přiskočíte k němu, abyste ho přetáhli po hlavě štítem.
Upřímně mi chvíli trvalo, než jsem si na tohle zvykl. Jakmile jsem ale pochopil, jak to celé funguje, neměl jsem už při hraní žádný problém, tedy dokud nedošlo na perfect parry. Pokud jste nadávali v Eternalu na Maraudery, které jste mohli zasáhnout, jen pokud bliklo zelené světlo, pak tady si zelených světýlek užijete do sytosti. Snad každý nepřítel ve hře má zelený útok, který můžete pomocí štítu odrazit, pokud vám teda nedělá problém včas zmáčknout tlačítko. Což může být problém v arénách, kde proti vám letí třeba i pět těchto zelených střel, zatímco po vás jde ještě x dalších věcí. Někteří nepřátelé mají navíc zbroj, kterou nejdříve musíte zničit, než jim začnete dávat poškození.
Tady ale znovu záleží, jak si sami všechno nastavíte. Já jsem nenastavoval vlastně nic, možná i proto to občas bylo takové utrpení. Nemůžu ale říct, že bych se vyloženě někde dlouho zasekl, i když jsem si pár restartů arén dal. Co mě poněkud zamrzelo, je absence glory killů, tedy dorážení našich nepřátel. Sice občas hlavní hrdina někomu štítem ukrojil hlavu ale byli to situace spíš výjimečné. Na jednu stranu je škoda, že tu nic takového není ale na druhou stranu to tolik nezpomaluje hraní. Je možná trochu paradoxní, že v tomhle díle se Doom Slayer naučil i plavat. I když žádný boj pod vodou neprobíhal a pod hladinou jsem se ocitl jen v rámci příběhu, nebo vyřešení hádanky, šlo o další vítaný prvek, který jsem si užíval.
Zlato je základem všeho
Velmi důležitou novinkou ve hře se stalo sbírání zlata po celé mapě. Stejně tak jako rubínů a krystalů. Za tyhle tři věci následně ve svatyních vylepšujete vaše zbraně nebo štít a věřte, že to bude potřeba. Sbírat nic z toho nemusíte, hra vás do toho nenutí, další postup pak ale bude zase o něco těžší. Pokud navíc chcete mít 100% na každé mapě, musíte kromě těchto věcí sbírat i hračky, nebo třeba skiny na zbraně. Rozhodně doporučuji sbírat všechno co můžete. Nejen pro snadnější průchod ale hlavně si můžete naplno vychutnat atmosféru jednotlivých map.
Minibossové a otevřený svět
DOOM: The Dark Ages přišel s velkou novinkou a to je otevřený svět. Některé mapy jsou opravdu velké a rozlehlé. Každá je hezky udělaná a jinak detailní. Navíc je téměř vše zničitelné. Chodit se dá v rámci mapy vlastně kamkoliv, cesta tak není přímočará. Měl jsem trochu obavy, jak tohle celé bude fungovat a byl jsem příjemně překvapený. S tím se pojí i další věc. Čím větší je mapa, tím větší počet démonů proti vám v určitém bodě stojí. Sami vývojáři prohlásili, že Doom The Dark Ages je největším a nejdelším dílem v celé sérii a já musím jenom souhlasit. Pasáže, kdy se na vás hrnou hordy démonů jsem si v druhé polovině hry užil opravdu dost.
Další věc, která se někomu bude líbit a někomu ne, jsou minibossové. Některým se můžete vyhnout, některým zase ne. Tyhle souboje probíhají tak, že určitý boss má okolo sebe démony, které musíte nejdříve zmasakrovat, jinak bossovi nemáte šanci ublížit. Takže zatímco chodíte kolem a zabíjíte všechny démony, tihle minibossové po vás celou dobu jdou. Navíc často mají tu schopnost, že určité typy nepřátel oživí krátce poté, co je sejmete. I když zabitím minibosse získáte trvalý zvýšený bonus buď ke zdravý, štítům nebo munici, dá se pochopit, když některého z nich prostě obejdete. Ono není nic víc frustrující, když vás tenhle boss sejme v momentě, kdy zabíjíte posledního démona, co mu dělá ochranku.
Sentinelové a draci
Zcela novými prvky v DOOM: The Dark Ages, je pak konečně možnost ovládat obrovského sentinela a zalétat si na drakovi. Co se sentinela týče, tyhle pasáže jsem si vážně užíval. Nejsou nijak dlouhé a jsou velmi jednoduché. Vystačíte si tady se dvěma útoky a uhýbáním, které je velmi jednoduché i proti většímu počtu titánů, které se vám postaví do cesty. Konečně jsme ale dostali možnost tyhle mašiny ovládat a připadal jsem si jak v Pacific Rimu. Vše kolem můžete zničit, i když jednotky na zemi přece jen nejsou tak detailní. Troufám si ale říct, že mise za sentinela si užije každý. I na Nightmare obtížnost jsem ani jednou nezemřel. Zábavné a přitom snadné.
Zato pasáž s drakem mě tolik nebavila a vůbec by mi nevadilo, kdyby tam tahle část vůbec nebyla. Osobně ji považuji za nejslabší část hry. Stejně jako u sentinela, je tady ovládání jednoduché. Boje pak probíhají tak, že střílíte z kulometu a v momentě útoku vašich nepřátel jen uhnete do určité strany. Záleží, kterým směrem zrovna útok letí. Čekal jsem rozhodně jiný a lepší typ hratelnosti. Navíc střelba probíhá autoaimem, takže vy se vlastně jen vyhýbáte. Je to prostě nezáživné.
Nové zbraně, nový nepřátelé
DOOM: The Dark Ages nám kromě starých známých zbraní, jako třeba dvouhlavňové brokovnice nebo plazmové pušky, nabídne i několik zcela nových zbraní. Ať už nastřelovák velkých hřebíků, granátomet, drtiče lebek nebo i zbraň, která na řetězu vystřeluje obří koule. Všechny zbraně dostáváme postupným hraním, neměl jsem tak problém si všechny vyzkoušet. Upřímně vám ale řeknu, že jsem stejně používal maximálně tři, čtyři zbraně, protože byli na souboje s démony nejlepší. Například takový drtič lebek jsem ve druhé polovině hry prakticky nepoužíval, protože proti silnějším nepřátelům ve větším počtu byl k ničemu. Ale tady asi záleží na každém z vás, co bude preferovat. Zcela zásadní zbraní je ale bezpochyby náš štít. Ten můžeme po našich nepřátelích házet a s dostatečným vylepšením může nadělat hodně paseky. Znovu ale záleží hlavně na vás, jakým stylem chcete DOOM: The Dark Ages. Žádný strach. na BFG tu narazíte taktéž, i když poněkud v jiné podobě.
Na své si ale přijdou i zbraně na blízko. K dispozici máte klasické pěsti, palcát nebo v pozdější fázi ohromný ale pomalý meč. Opět, můžete si vybrat to, co vám nejlépe vyhovuje a posléze i vylepšit. Každý styl je jiný a přitom jedinečný.
Obměnou prošli i naši nepřátele. Zatímco takový Cacodémoni nebo Pinkies zmizeli úplně, jeho místo v pohodě zastoupí Komodo démon s velkým kopím nebo Agaddon Hunter, který střílí jed. Novinkou je tu pak i celá nová rasa nepřátel, kteří se velmi podobající monstrům od Lovercafta. Impové nebo arachnotroni tu ale stále jsou. Celkově vzato mi nepřátelé přišli úplně v pohodě. Jedná se tu o kombinaci starých známých i zcela nových démonů.
Když dva dělají totéž, není to totéž
Možná že to někteří ani nepoznají ale hudbu k DOOM: The Dark Ages už nedělal Mick Gordon a musím říct, že je to sakra znát. Zejména při soubojích v arénách nebo i při těch cut scénách. Schválně jsem si to porovnal třeba i s Eternalem a je zkrátka slyšet, že je to úplně jiné. Ne že by se tady nesnažili a neudělali dobrou hudbu. Ale přišlo mi to takové slabší a jsem přesvědčený o tom, že pokud by měl hudbu na starost znovu Mick Gordon, mohla tahle hra být přece jen o něco lepší. A co si budem, metalová hudba byla vždy jedna z nejdůležitějších věcích celé Doom série.
Závěr
DOOM: The Dark Ages jde jiným směrem než předešlé díly. Je pomalejší a o něco méně brutální. Ale na druhou stranu je stále stejně zábavný. Ačkoliv má pasáže a mechaniky, které by šly určitě udělat lépe, jde ve výsledku o další skvělou doomovku, která by vám neměla ujít. Celkově jsem ji pak dohrál za 16 hodin. Je ale pravda, že pokud nebudete sbírat vše, co je na mapě možné a půjdete čistě pouze hlavní dějovou linku, dá se celá hra dohrát za mnohem kratší dobu. Celou hru si pak můžete nastavit dle vlastního výběru. Na své si tak přijdou sadisti, kteří hledají výzvu i ti, kteří si chtějí hru maximálně užít.
Verdikt
DOOM: The Dark Ages je dalším skvělým dílem do Doom série. Není tak brutální nebo rychlý. i přesto je velmi zábavný a udrží vaši pozornost od začátku do konce. Tak na co čekáte? Sentinel stojí támhle!
