Recenze Ashes of the Damned: Blázinec, který neděsí
Ashes of the Damned: The Forgotten Ward mě prvních pár minut dokázalo držet v napětí. Jenže jakmile jsem pochopil jeho jednoduchá pravidla, strach vystřídala hlavně frustrace.
Prvních patnáct minut jsem tomu věřil
Psychiatrická léčebna je pro horor skoro sázka na jistotu. Dlouhé chodby, opuštěné pokoje, špinavé zdi, blikající světla a pocit, že za dalšími dveřmi rozhodně nevíte co bude. Hororová hra Ashes of the Damned: The Forgotten Ward navíc na první pohled nevypadá vůbec špatně.
Graficky je prostředí zpracované pěkně a designem i celkovou náladou mi hra místy připomínala Outlast. Bohužel opravdu hlavně designem. Hratelností mu totiž podle mě nesahá ani po kotníky. Prvních zhruba patnáct minut jsem přitom nebyl vůbec negativní. Chodil jsem pomalu, kontroloval místnosti a čekal, co se kde objeví. Jenže tady nastal největší problém. Postupně jsem totiž pochopil, že se vlastně nemám čeho bát. Nikdo mě po chodbách nepronásleduje, žádný nepřítel mě nenutí utíkat, schovávat se nebo přemýšlet, jestli se do dané místnosti nedá dostat jinudy. Po nějaké době jsem se tak po blázinci pohyboval skoro jako doma.
Nepomáhá ani zvuk. Ten je na horor překvapivě nevýrazný. Občas jsem zaslechl šepot nebo nějaký ruch, ale rozhodně jsem neměl pocit, že by právě zvuk pomáhal budovat tíživou atmosféru. Grafika se snaží, zvuk ji ale fakt nepodporuje. A když už hra chce vyděsit, často na to jde tím nejjednodušším způsobem. Najednou se zastaví, vezme mi ovládání a přede mnou se objeví bubák. Jasně, lekl jsem se.
Jenže když mi hra vezme možnost reagovat a něco mi naservíruje deset centimetrů před obličej, není to úplně mistrovská práce s napětím. Podobně fungoval moment, kdy jsem sebral složku, přede mnou se zničehonic objevil nepřítel, rozběhl se proti mně a vzápětí jsem byl zase v první místnosti. Leknutí ano. Strach ne.
Největší nepřítel? Klávesa M
Čím déle jsem hrál, tím víc jsem si začínal uvědomovat, jak málo toho vlastně můžu dělat. Nemůžu sprintovat, skákat ani se přikrčit. Samo o sobě by mi to u pomalého hororu nevadilo, kdyby byly omezené možnosti součástí nějakého promyšleného designu. Tady jsem ale spíš měl pocit, že hra další mechaniky jednoduše nemá. Celá náplň je totiž až překvapivě jednoduchá. Procházím léčebnu a hledám složky. To je v zásadě všechno. A protože mě nic neloví a prakticky nic mi během průzkumu nehrozí, z hororu se po chvíli stala procházka po chodbách s lehkými prvky sběratelské hry.
Do toho přichází mapa, která mě dokázala vytáčet snad víc než všechny zdejší příšery dohromady. Mapa se totiž neodkrývá automaticky podle toho, kudy jsem prošel. Aktuální průzkum se do ní zaznamená až ve chvíli, kdy ji otevřu. Pokud jsem tedy chtěl mít alespoň trochu přehled o tom, které chodby a místnosti už mám za sebou, vypadalo hraní přibližně následovně: ujdu pět metrů, zmáčknu M. Ujdu dalších pět metrů, zmáčknu M. A tak pořád dokola. Po nějaké době jsem tak měl mnohem větší respekt z toho, že něco přehlédnu na mapě, než z toho, že na mě něco vyskočí.
A hra si navíc připravila ještě jednu specialitu. Jakmile jsem našel téměř všechny potřebné složky, přišly na řadu speciální brýle, přes které lze vidět červená světla. Těch je potřeba najít devět, aby se člověk dostal do trezoru k další složce. V praxi to znamená, že jsem celou léčebnu prošel jednou a následně ji začal procházet podruhé, jen tentokrát jsem s brýlemi koukal za každý roh a hledal červené body. V tu chvíli už ze mě strach definitivně opadl. Místo hororového průzkumu jsem prováděl důkladnou inventuru vybavení psychiatrické léčebny.
Pěkná fasáda, za kterou toho moc není
Celý druhý průchod mi zabral přibližně čtyřicet minut. Říkám druhý, protože ten první jsem dokončit nemohl. V určitém místě jsem se zasekl a dál se jednoduše nedalo pokračovat. Hru jsem musel vypnout a po komunikaci s vývojáři začít znovu. Podruhé už vše proběhlo bez zásadního problému, takže z toho nechci dělat hlavní důvod ke kritice, ale u hry navržené na jeden průchod bez možnosti ukládání je takový problém samozřejmě o něco bolestivější.
Stejně tak mě překvapilo, jak málo jsem po dohrání chápal samotný příběh. Vlastně jsem pořádně nevěděl, proč jsem v léčebně, co přesně se tam stalo a proč bych měl mít potřebu hledat všechny ty složky. Nějaké střípky tu jsou, ale mně osobně hra nedokázala dát dostatečné příběhové pozadí, které by mě motivovalo pátrat dál. A vlastně jsem po celou dobu přemýšlel nad ještě jednou věcí - čím přesně Ashes of the Damned vlastně chce být. Celé to na mě působilo spíš jako demo k nějakému podstatně většímu hororovému titulu než jako hotová hra. Případně jako něco, co bych bez problémů očekával v early accessu a čekal, že se bude dál rozšiřovat o další mechaniky, nepřátele a obsah.
Myšlenka přitom podle mě vůbec není špatná. Opuštěný blázinec, hledání dokumentů a následné odhalování něčeho, co normálně nevidím, mají potenciál. Jenže provedení je tak jednoduché a osekané, že jsem měl po dohrání spíš pocit, že jsem ochutnal první kapitolu něčeho většího, než že jsem právě dokončil plnohodnotnou hru. Pak jsou tu drobnosti, které samy o sobě hodnocení nepotopí, ale dokážou pěkně narušit atmosféru. Třeba cela bez oken, ve které jsem na podlaze a stěnách viděl odraz měsíčního světla. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem náhodou neobjevil nový paranormální jev. Nakonec jsem spíš došel k závěru, že se někdo jednoduše zapomněl podívat, odkud tam to světlo vlastně svítí.
Ashes of the Damned mě nejvíc zklamalo právě tím, že začátek fungoval. První minuty jsem byl opatrný, prostředí ve mně vyvolávalo nepříjemný pocit a čekal jsem, že se hra postupně rozjede. Místo toho jsem po čtvrthodině pochopil její pravidla a s nimi zmizel prakticky veškerý strach.
Pěkné prostředí zkrátka samo o sobě horor neutáhne. Potřebuju mít důvod se bát otevřít další dveře, potřebuju cítit nebezpečí a ideálně také dělat něco zajímavějšího než sbírat složky, mačkat M a následně stejné chodby procházet ještě jednou s brýlemi. Ashes of the Damned má podle mě dobrou myšlenku a povedenou hororovou fasádu, jenže její provedení je příliš prázdné, repetitivní a nešťastně jednoduché. A právě proto u mě výsledný dojem končí výrazně níž, než bych podle prvních minut čekal.
Verdikt
Ashes of the Damned má povedené prostředí a prvních pár minut umí vytvořit slušnou atmosféru. Jenže velmi rychle odhalí, jak málo toho nabízí. Strach střídá rutina, sbírání složek a repetitivní průchod stejnými místy. Dobrý nápad, ale provedení na mě působí spíš jako demo.
