Recenze Marvel’s Wolverine. Hra co umí ohromit, ale ne vždy zabavit
Insomniac servíruje brutální, nádherně vypadající a místy výborně napsanou jízdu. Jenže za filmovým pozlátkem je překvapivě obyčejná hra.
Když filmovost přebíjí samotné hraní
Marvel’s Wolverine na mě od prvních chvil působil trochu jinak, než jsem čekal. Ne jako další velká superhrdinská hra, u které budu řešit build, hledat vlastní styl soubojů a objevovat každý kout, ale spíš jako hodně drahý interaktivní film. A aby nedošlo k mýlce - jako interaktivní film funguje zatraceně dobře. Insomniac umí pracovat s kamerou, střihem, tempem scén i velkými momenty a několikrát jsem měl pocit, že jen sleduju povedený marvelovský film, do kterého mi občas někdo strčí ovladač.
Problém nastává ve chvíli, kdy se sám sebe začnu ptát, co mi Wolverine nabízí jako hra. Tady už nadšení pomalu opadává. Spousta pasáží je hodně řízená a jednotlivé mechaniky nejsou nijak zvlášť hluboké. Nejvíc je to vidět na QTE sekvencích. Ty jsou místy opravdu zvláštní. Quick time event by měl být především quick, jenže Wolverine na vás někdy klidně čeká tak dlouho, že byste si mezitím skoro stihli udělat kafe. Jindy hra ukáže R2, já omylem zmáčknu trojúhelník a…taky dobrý. Když systém kontrolující reakce hráče vlastně moc nekontroluje jeho reakci, trochu se vytrácí smysl celé mechaniky.
Příběh táhne, i když mu vidíte na karty
Příběh sleduje Logana, který se zaplétá do konfliktu kolem mutantů, minulosti Team X a lidí, kteří mají s jeho druhem vlastní plány. Cesta ho zavede na několik výrazných míst a postupně se staví proti známým i méně známým tvářím z marvelovského světa. Víc prozrazovat nechci, protože právě příběh patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí.
Ten podle mě nejsilnější částí celé hry. Nechci zabíhat do spoilerů, protože tady by byla škoda kazit konkrétní momenty, ale Wolverine několikrát velmi dobře pracuje s vážnějšími tématy a dává Loganovi i lidem kolem něj prostor být něčím víc než jen zásobárnou hlášek mezi dvěma souboji.
Postavy mají charakter. Některé si oblíbíte skoro okamžitě, jiné vám polezou na nervy a u dalších se mezi těmito dvěma polohami budete během hry přesouvat. Fungují mezi nimi vztahy, emoce i napětí a zároveň se najde prostor na povedené vtipné hlášky, které umí odlehčit jinak dost vážnou atmosféru.
Velkou pochvalu si zaslouží také Troy Baker v roli Nathaniela Essexe. Jeho výkon patří k těm, které jsem si během hraní zapamatoval nejvíc, a obecně je i dabing jednou z věcí, na kterých je vysoký rozpočet hry hodně znát.
Ani příběh ale není bez chyby. Přibližně od poloviny jsem začal dost přesně tušit, kam se některé věci budou ubírat. Hra má pořád několik opravdu silných momentů a umí je dobře prodat, ale překvapení postupně ubývá. Místo otázky “co se stane?”, jsem se čím dál častěji ptal spíš “tak kdy se stane to, co už nějakou dobu čekám?”. Naštěstí jsou postavy a prezentace toho příběhu dost dobré na to, aby mě cesta pořád bavila.
Brutalita, která si časem otupí drápy
Wolverine bez brutality by nedával moc smysl a tady se Insomniac rozhodně nedržel zpátky. Souboje jsou krvavé, rychlé, efektní a hlavně zpočátku neskutečně uspokojivé. Logan není Spider-Man, který kolem protivníků elegantně poletuje. Je těžší, vzteklejší a každý zásah má správnou váhu.
Důležitou roli hraje ukazatel zuřivosti. Plní se během boje a je rozdělený do tří úrovní. První vás může zachránit před smrtí, zatímco nejvyšší úroveň z Logana na chvíli udělá ještě větší mlýnek na maso, zvýší jeho poškození a otevře prostor pro kritické útoky. V prvních hodinách jsem si s tímhle systémem užíval skoro každý větší střet.
Jenže právě slovo prvních je důležité. Brutalita funguje jako hodně dobrý vtip - poprvé vás dostane, podesáté se pořád smějete a po padesáté už jen víte, co přijde. Animace jsou pořád efektní, končetiny pořád létají a Logan pořád dělá super věci, jenže pocit překvapení postupně mizí. Souboje přitom tvoří drtivou většinu herní náplně. A když základní smyčka začne ztrácet kouzlo, hra nemá moc jiných systémů, o které by se mohla opřít.
Bodíky sbírám, ale co s nimi?
Na papíře Wolverine nabízí dost možností, jak Logana postupně vylepšovat. Odemknete nové schopnosti, posilujete jeho perky v boji a chvíli máte pocit, že se vaše verze postavy opravdu někam vyvíjí. Jenže i tady hra narazí na vlastní jednoduchost.
Ke konci jsem se dostal do situace, kdy jsem měl dovednostní body, ale prakticky už je nebylo kde utratit. Všechno jsem měl odemčené a progrese, která by měla člověka motivovat až do závěru pro mě skončila dřív než samotná hra. Najednou jsem získal další bod a místo radosti přišlo jen něco ve stylu: “Díky, dám si ho asi do kapsy.”
Podobně na mě působili i bossové. Nejsou špatní. První střety dokážou být efektní a patří k lepším momentům hry. Jenže taky u nich se časem začne ozývat repetitivnost. Člověk si všimne podobných principů, začne číst, co po něm hra chce, a část napětí zmizí. Velký souboj pořád dobře vypadá, soundtrack se rozjede, obrazovka se plní efekty, ale pod tím vším už často vidíte poměrně známou kostru. A to je jeden z hlavních problémů Wolverina. Jednotlivé části jsou často dobře vyrobené. Jen nejsou dost hluboké na to, aby unesly celou hru bez pocitu opakování.
Stealth? Poměrně zbytečný
Ještě zvláštnější je stealth. Hra vám možnost tichého postupu nabídne, jenže jako plnohodnotný způsob hraní podle mě prakticky nefunguje. Často jsem potichu odstranil jednoho nebo dva protivníky a za chvíli bylo stejně všechno vzhůru nohama a následovala klasická rubačka.
Největší problém je, že hra vám nedává moc nástrojů, jak stealthu skutečně jít naproti. Není kolem něj vystavěný systém, který by mě motivoval plánovat postup, studovat hlídky nebo si připravovat cestu. Působí spíš jako krátká předehra před tím, než Logan udělá to, co stejně umí nejlépe - vběhne doprostřed místnosti a začne z lidí vyrábět anatomické pomůcky.
Nepomáhá ani umělá inteligence. Několikrát jsem stál prakticky před NPC a nepřítel se tvářil, že jsem součást interiéru. Ještě bizarnější bylo zabít vojáka pár metrů od jeho kolegy, který se na celé místo díval, a nedostat žádnou reakci. Možná měl těžký den. Každopádně jako důkaz funkčního stealth systému to úplně neberu.
Je to škoda hlavně proto, že právě tichý postup mohl dobře rozbít neustálý sled otevřených soubojů. Místo skutečné alternativy většinou jen trochu ztenčíte skupinu protivníků, než se hra vrátí do svého oblíbeného režimu.
Čich místo objevování
Mimo boj se můžete trochu porozhlédnout po okolí. V bočních cestách jsou bedny s materiálem, sbíráte lahve whisky, hledáte nepovinné výzvy a postupně si odemykáte další věci pro Logana. Tohle zpestření jsem vítal. Líbí se mi hlavně systém kostýmů. Materiály z beden slouží k jejich odemykání a výroba dalších obleků zároveň zvyšuje celkové zdraví. Díky tomu nejde jen o čistou kosmetiku a měl jsem důvod se po bednách dívat.¨
Jenže dívat je možná příliš silné slovo. Většina věcí není schovaná tak, aby jejich hledání představovalo skutečnou výzvu. Loganovy smysly vás navíc velmi ochotně navedou správným směrem. Místo pocitu, že jsem něco objevil, jsem tak často jen následoval zvýrazněnou stopu k předmětu, který čekal pár metrů mimo hlavní cestu.
Whisky je fajn sbírat, kvůli drobným střípkům z Loganovy minulosti a mutageny dovolují upravit některé vlastnosti, třeba regeneraci nebo další bojové bonusy. Jenže vedlejší obsah jako celek málokdy vyžaduje nějakou skutečnou činnost. Často prostě dojdete na místo a něco seberete. Hotovo, gratuluju, průzkumník roku.
Nepovinné výzvy to vše trochu zachraňují, ale nemění fakt, že vás Wolverine při průzkumu drží až příliš pevně za ruku. U postavy, která dokáže vyčmuchat téměř všechno, je možná trochu ironické, že hráč vlastně skoro nic hledat nemusí.
Pro oči a uši paráda
Kde naopak nemám potřebu hledat nějaké problémy, je audiovizuální zpracování. Wolverine vypadá skvěle. Postavy, prostředí, nasvícení, animace i samotná brutalita působí přesně tak, jak byste od podobně velké produkce čekali. V některých scénách jsem opravdu jen koukal a říkal si, že Insomniac velmi dobře ví, jak udělat efektní podívanou.
Velkou část atmosféry dělá také zvuk. Efekty mají správnou razanci a pomáhají tomu, aby souboje působily tak nějak fyzicky. Když se k tomu přidá soundtrack, který umí být ve správnou chvíli téměř epický, filmový dojem je kompletní. Audiovizuál je jeden z hlavních důvodů, proč i některé obyčejnější herní situace dokážou vypadat podstatně lépe, než jak zajímavé ve skutečnosti jsou.
A asi tady je největší paradox celé hry. Čím víc se Wolverine snaží být filmem, tím lépe mu to jde. Kamera, hudba, herecké výkony, velké scény, emoce i hlášky fungují. Když ale přijde chvíle, kdy má být především hrou, začnou zpod drahé fasády vykukovat jednodušší systémy.
Také proto docela chápu věkovou přístupnost. Příběhově a hlavně mírou násilí bych Wolverina dětem rozhodně nedoporučil. Čistě z hlediska hratelnosti je ale paradoxně velmi přístupný. Mechaniky jsou snadno pochopitelné, hra vás ochotně vede a málokdy po vás chce něco vyloženě komplikovaného. Dospělá je tak především obsahem, nikoliv složitostí.
Jako řemeslný chléb utopený v majonéze
Nejlépe asi celý můj pocit z Marvel’s Wolverine popíšu, kupodivu, jídlem. Představte si, že si koupíte řemeslný chléb za tři stovky. Namažete si ho bio máslem z mléka krávy, která pravděpodobně poslouchá klasickou hudbu a má vlastní wellness. A nahoru nasypete jedlé zlato. Všechno jsou to drahé a na první pohled prémiové suroviny. A pak celý výtvor zalijete litrem té nejlevnější a nejhnusnější majonézy, kterou jste našli ve spodním regálu supermarketu.
Nechci tím říct, že by nějaká jedna část Wolverina byla tak špatná jako tahle imaginární majonéza. Jde spíš o výsledný poměr. Je tu skvělá grafika, výborná prezentace, povedené postavy, silné příběhové momenty, dobrý dabing, efektní souboje a brutalita, kterou Wolverine potřebuje. Jenže když se všechny tyhle ingredience spojí, výsledek na mě nepůsobí tak dobře, jak by podle jejich kvality měl.
Časem se přidá opakování, téměř nefunkční stealth, jednoduchý průzkum, vyčerpaná progrese, předvídatelnější příběh a bossové, kteří už nedokážou překvapovat jako na začátku. Chvíli se skvěle bavíte, pak se trochu nudíte, potom přijde parádní scéna, která vás znovu probere, a za chvíli zase řežete další skupinu nepřátel podobným způsobem jako před hodinou.
Marvel’s Wolverine má spoustu okamžiků, ve kterých přesně ukazuje, proč se na něj tolik čekalo. Jen mezi nimi až příliš často připomíná, že drahá produkce, krev na stěnách a filmová kamera samy o sobě ještě nezaručují stejně silnou videohru.
Verdikt
Marvel’s Wolverine má skvělé postavy, silné momenty a prvotřídní prezentaci, ale jednotlivé části do sebe nezapadají tak dobře, jak by měly. Je to hra, která umí ohromit a pobavit, jenže stejně snadno sklouzne k repetitivnosti a občas i nudě se spoustou problémů.
